Žiju si jako v pohádce a přiznám se, že si to velmi, velmi užívám. Mám spoustu času na čtení nahromaděných knih, tudíž předpokládám, že se mi můj všeobecný rozhled rozšíří do nevídaných rozměrů. Dala jsem se taky na sledování filmů, kdyby se pořádala nějaká soutěž, ve které bych mohla tyto filmové znalosti zužitkovat, byla bych na 100% nejlepší. Nemám ráda války, proto se dívám na filmy z válečného prostředí, to přece dává logiku! A potom mě ve snu pronásledují oslizlí němci v dlouhých kabátech a střílí lidi do hlavy. Na druhou stranu si člověk uvědomí, jak si nyní i přes neustálé stěžování žijeme krásně. Chybí mi moře, vážně hodně. Vloni jsem byla touhle dobou vyvalená na pláži a teď chci taky. Jsem přesvědčená o tom, že mé tělo moře vyžaduje minimálně jednou ročně a teď už strádá! Dnes jsem při každodenním projíždění zpráv na seznamu zaznamenala, že je to přesně rok od nehody hokejistů. Pamatuji si to jako včera, ležím si na pláži, prostě pohodička, sms...a je to tu, je to po pohodičce, aniž bych chtěla po tvářích se mi koulejí slzy a nejsem schopná slov. Mamka jenom vyděšeně kouká a potom truchlíme spolu. Naše rodina miluje hokej, žijeme tím a tohle bylo jako by nám umřel nejlepší kamarád, rovnou třikrát. Za dva dny letíme domů, po příchodu do letadla vyfasujeme noviny, které jsou zaplaveny smutnými zprávami o nehodě. Opravdu nepříjemná věc sedět v letadle, které se chystá na start a v ruce tisknout noviny plné zpráv o pádu letadla. Všichni sedíme jako přibití, je mi špatně a chci okamžitě domů! Taťka posílá tisíce staroslivých smsek, chudák. Dosedáme na Ruzyni a viditelně se nám všem ulevilo, když se konečně zase vítáme. A letos si sedím doma na gauči, nikdo o mě nemá strach a zprávy čtu z pohodlí domova...
Teď přichází řada na jedno velmi vtipné dopoledne, které si chci uchovat v paměti na hoodně dlouho.
Vracím se do dětských let, kdy jsem si nevinně hrála a pomalovávala chodníky v mém blízké okolí. Musím říct, že je to skvělé proti stresu, odreagování zaručeno!
Mám nutkavou potřebu se houpat i ve svých skoro dvaceti letech. Víte proč to děti dělají? Protože je to naprosto super! A víte proč to dospělí nedělají? Protože to je pro děti a dospělí se přece neradují.
Abych to dotáhla do hvězdného konce, oprášila jsem i svou koloběžku, bez které jsem jako dítě nemohla existovat. Nyní se sebe sama ptám, jak bez ní můžu existovat nyní a docházím k odpovědi, že bez koloběžky existovat nelze! Škoda, že nemám zachycené i výrazy okoločumících lidí, to byla na tom všem asi ta nejvtipnější věc, lidi nechápou a přemýšlí o tom, jestli jsem neutekla z ústavu.
Michalka zabraná do vytváření veledíla. O téhle fotce jsem absolutně nevěděla, že vzniká...a o to je ještě lepší.
A teď všichni hurá do mého ráje! Lázeňská cukrárna. Nikdy jsem neviděla krásnější cukrárnu a to se považuji za znalce. Je to tam jako v domečku pro panenky, úplně vás to okouzlí a ty dortíčky! Koukněte na jejich stránky a pokochejte se. Jsem nejšťastnější, že něco tak úžasného je asi 10 minut od mého domu, aspoň víte, kam utíkám.
Princeznovské lustříky, které neustále obdivuji a v hloubi duše si přeju jednou takový mít.
Domeček pro panenky a v životní velikosti!
Úplně se rozplývám pokaždé, když tam zavítám. Takhle si představuji pravou cukrárnu.
Toť zdokumentování mého superúžasného dne. Víc takových! Občas to chce něco pochytit od dětí, trochu potěšit své vnitřní dítě, které v každém z nás dřímá. Ráda se dívám na videa z mého dětství a pozoruji, jak jsem byla plná energie, bez starostí a ztřeštěná. Hodně věcí jsem časem ztratila a teď to chci zpět.
Žádné komentáře:
Okomentovat