autumn - changing colors!

 Měla bych si říct, jak jsem špatná, protože jsem se na delší dobu odmlčela. Ale já si to neřeknu, protože jsem vlastně dobrá, když jsem vás nezahlcovala psaním o ničem (které bude mimochodem až dnes :-D) a prostě jsem to tak necítila, že chci něco psát, prosím odpusťte. Ale dnešní večer je jako stvořený na zavzpomínání si na hezký slunečný a velmi barevný podzim, který miluju rok od roku víc a víc (spíš je to tím, že vždycky zapomenu, jaké to bylo vloni). Počasí se dnes rozhodlo nas*at všechny lidi, kteří nenávidí podzim a konečně k tomu mají důvod! Já osobně jsem byla jako malé dítě, které vidí poprvé v životě sníh a neuvěřitelně se na něj už těším. Vlastně mnohem raději přeskočím období dešťů, které je na mě moc smutné a vlítnu rovnou na saně! Nebuďte prosím naštvaní, milujte to tak, jak to přijde a smějte se ostatním, kteří nemluví o ničem jiném...Za odměnu ode mě teď dostanete vzpomínky na krásy podzimu.

 Loučím se s Častolovicemi a nejkrásnějším zámkem, ve kterém budu (doufám) jednou bydlet.

 Baví mě sledovat, jak se to tam s ročními obdobími mění a stále se nedokážu rozhodnout, kdy je to tam nejkrásnější, protože se zamiluji pokaždé, když tam jsem...

 Tady jsem se smála lidem, kteří se protrhávali hustou mlhou a já si na horách opalovala čumáček :-D

 Ještě jednou mi někdo řekne, že nesnáší podzim...tak bych mu nejradši provedla něco touhle fotkou, jen mě nenapadá co, aby se ta krása nezničila.

 Tak a tady jsem si sedla pěkně na pařez a vedle mě si to tam ustlali dva kozáci, hledali jsme se, až jsme se našli (mám spokojený výraz).

 Teď trochu z jiného soudku. Kromě toho, že se dnes na některých místech objevily první sněhové vločky, my jsme se pěkně prosmáli dopolednem, kdy probíhalo předávání PAPÍRU. Abych to uvedla na pravou míru, na papíru nelpíme a ani nechceme z papíru dělat něco víc než papír je. Spíš nás celá tahle velevážená věc pobavila, je neuvěřitelné, co jsou lidé schopni udělat kvůli takovému papíru. Každopádně fotka s papírem je vrcholem všeho, a tak jsme ji pořídili jako ostatní milovníci papírů...Sluší nám to (i bez papíru)!

A na konec, pozooor! Spokojená já s jídlem. Musím říct, že fotka s jídlem se mi líbí ze všeho nejvíc, protože tam vypadám vždy šťastně (pokud se jedná o mé jídlo). Jak je známo, Potrefená husa je vždy skvělou volbou a nemůže nikdy zklamat. Potvrzeno!

Mimo jiné jsem poslední dobou k smrti unavená a jak jsem již stihla zjistit, vypadá to na celorepublikovou nemoc, nechápu, proč ještě neslyším v rádiu nějakou reklamu na očkování proti takovému hnusu?! Trochu se jen bojím, že bych dopadla jako po očkování proti chřipce, kdy jsem měla chřipku víc, než jsem byla zdravá. Původně jsem svou únavu dávala za vinu škole, která zaútočila zákeřně na můj obměklý mozek. Později jsem byla přesvědčená o tom, že trpím únavovým syndromem. Teď jsem zjistila, že tím trpíme skoro všichni a začínám se bát, že se to šíří tak rychle jako střevní chřipka. Přichází řada na sníh, který mě rozveselí a vyžene na saně! 

vylít!

Píšu noční příspěvek, který možná zítra smažu a to prosím nejsem opilá. Rozhodla jsem se veřejně podělit o své velmi vtipné životní příběhy, který mi už postupem času tak vtipné nepřipadají. Ve své podstatě a možná s přibývajícím věkem se tomu opět zasměju a pochopím v tom ten "vtip". Připadám si jako největší loser a pomatenec v tom již dost pomateném světě.

Zamilovala jsem se už ve školce, poprvé. A došla jsem k puse pod stromem! Začátek dobrej. Popojedem. Zamilovala jsem se ve škole, vlastně spolužáci se zamilovali do mě a já z toho měla radost, nebo spíš vlastně nevěděla, co mám dělat. Každopádně jsem to nějak neřešila, měla jsem svoje zájmy a kamarády a zbláznění kluci ze třídy už byl jen takový příjemný bonus. Potom jsem se ale opět zamilovala já. Byla to láska jako trám, asi rok! Rozešli jsme se v dobrým a já se znovu zamilovala.

Byl to mého srdce šampion. Chodili jsme spolu týden a potom se na mě vykašlal. Tragédie byla na světě. Sebevraždu ani nic podobného jsem nespáchala, na to se mám moc ráda, i přesto, že mě opustila má obrovská láska! Uběhne rok od tragického rozchodu přes ICQ a já slavím narozeniny, 15.! No řekněte, není to krásnej věk? A já obdržím krásný narozeninový dárek, který znovu rozehřeje mé srdce. Zmíněná láska mi po roce píše přání k narozeninám a najednou je z toho rande. A z toho rande jsou najednou tři společně strávené roky. Vidíte, co dokážou patnácté narozeniny? Škoda, že už mi nebude nikdy znovu 15. Ale abych se vrátila k těm třem skvělým rokům...bylo to super, milovali jsme se, viděli jsme se téměř každý den a možná to bylo taky důvodem k rozdělení našich cest.

Znovu jsem se totiž zamilovala, tentokrát do debila a kvůli tomu jsem opustila kluka, který mě v té době ještě tolik miloval. Zlomila jsem mu srdce a taky mu pěkně ublížila, v té chvíli mi to však tolik starosti nedělalo, byla jsem totiž prosím zamilovaná, tomu rozumíte. S debilem jsem stěží vydržela tři měsíce, během kterých jsem si vyslechla nejvíc sprostých slov na svou osobu a světe div se, já si to nechala líbit. Potom to debil dotáhl to slavného konce a já s brekem běžela nocí k mé bývalé lásce pro trochu lásky, tak absurdní to bylo.

Láska navázala tam, kde skončila a jelo se dál. Ale už to nebylo ono, teď si to přiznám. Po necelém roce se naše cesty znovu rozchází, tentokrát to bolí mnohem víc. Víme, že už to dál nevede a zároveň nás to k sobě táhne, láska je vážně legrace. Chodím jako tělo bez duše, přestávám žít. Přerušujeme veškerý kontakt, protože se bojíme, že nás to k sobě zase přitáhne, chápete tu logiku jo? Vydržíme to čtyři měsíce, ani jedna zpráva. Potom je Silvestr a já o půlnoci již trochu ovíněná volám a přeji šťastný Nový rok, naprosto nevinně, prostě cítím tu potřebu.

Jak jsem již předznamenala, navázat znovu kontakt v praxi znamená pokoušet se znovu o něco, co bylo dřív, protože vás to zase přitáhne jako magnet. A tak čekáte a doufáte v lepší zítřky. Když si myslíte, že je to na dobré cestě, samozřejmě je to úplně jinak. A tak jste zklamaný jednou, říkáte si, tak co, uvidíme...a tak jste zklamaný 1 000x a po tisící první si řeknete, takhle už to asi dál nejde. A teď jako co? Zase budeme dělat, že ten druhý neexistuje, když ještě před chvílí jsme doufali, že budeme spolu? Rušíme kontakt, protože se znovu bojíme. Občas to porušíme, ale konverzace je to zcela kamarádská a hlavně opatrná!

Říkám si, tak holka, je načase si začít užívat života. Odjíždím pryč a užívám života. Je to super, osvobozující, jste pryč od svých problémů. Domů se vracím totálně mrtvá a ve stavu jako sjetá, všechno mi najednou připadá vtipný, musím se smát, když vidím ostatní holky, co předvádí. Jakmile se ale vrátím do reality a pořádně se prospím moje hlava to přestává vidět vtipně a začíná mě to užírat. Ne užívat. Říkám si co kdyby tamto tenkrát někdy...a taky, proč i já nemůžu být šťastná? V další fázi na to začínám pomalu zapomínat a myslet na něco jiného a lepšího, opět doufám v lepší zítřky. Věřím v to, že až bude ten správný čas, ten nový šampion se objeví.

Tak navazuji kontakt (pozor, opět po roce!) s jedním mým oblíbencem, pro kterého mám slabost. Je nám spolu naprosto skvěle, směju se jako nikdy, připadá mi, že se známe roky. Navrhuje další setkání, oslavujeme ještě s dalšími lidmi, kteří momentálně nejsou důležití, je tam přeci on! Říká věci, že bych ho za ně nejradši neustále líbala, vyrážíme na výlet...máme měsíc pauzu z důvodu jeho pracovního vytížení, ale stejně každý den doufám, že napíše a zase se uvidíme. Snažíme se to vynahradit aspoň psaním. Po měsíci to už ovšem nevydržím a vyrážím vpřed. Necítí to správně...a teď už si říkáte, kurva cože? Co jako necítí správně, na co čeká? Jsem mimo, už se mi nechce věřit žádným pohádkám, jsem zklamaná jako už dlouho ne. Myslela jsem, že mu můžu věřit, ví, že mám ráda upřímnost a dělá mrtvýho brouka, dokud se sama neozvu. Jsem totálně smutná, už nechci nikdy nikoho vidět. Přemítám v hlavě film, kde jsme my dva a vše co jsem řekla a udělala, hledám chybu a pořád ne a ne ji najít, a to jsem věřila, že on je jinej.

Teď mi připadá, že jsou všichni jedna velká rodina, bratři. Ta chyba asi nebude ve mně, jsem přece skvělá, jak se dozvídám, když píšu, že to beru. Jsem tak skvělá, že on to necítí správně...Je to zklámání, protože jsem opravdu věřila ve šťastný konec. Tolik jsem se těšila na další setkání a teď si tu ležím v posteli a přemýšlím nad tím, jestli se někdy dočkám toho štěstí, které si tolik přeju a myslím, že už mám i nárok, stačí na chvíli. Rozhodla jsem se, že bude možná jednodušší naučit se už opravdu být sama a v nic nedoufat. Jediné, co mi na tom v tu chvíli připadá vtipné je to, že mi ve stejnou chvíli, kdy se dovídám, že to necítí správně píšou mý bývalí šampioni, které jsem v určitou dobu chtěla, ale oni mě ne. Teď je nechci, protože chci jeho a oni chtějí mě, je to na zbláznění. Musím se zamilovat do někoho, koho nechci a potom ho budu mít, jinak to asi nefunguje.

Omlouvám se za vyblití tohoto ukrutně dlouhého lovestory, ale potřebovala jsem to někam vylít. Kdybych tu měla kanál, vyleju to do něho, ale nemám. Asi si budu muset nějaký pořídit. Rozumíte tomu někdo? Jestli má někdo nějakou zaručenou radu, jak být s někým, koho chcete, tak mi to prosím napište, jinak budu navždy radši sama.

fantazie.

Radostná zpráva je na světě - nebude ze mě v Pardubicích bezdomovec, ale útočiště mi poskytne vysněný a hlavně vytoužený byt! Těším se na ten nový život, bude to příjemná změna. Teď ještě využít každý zářijový den naplno a potom vstříc novým dobrodružstvím...

A teď má oblíbená FANTAZIE!

Dvě ženy sedí odpoledne v čajovně a ládují se zmrzlinovými poháry a koláčky. Neviděly se od střední školy a jedna se před druhou vychloubá, jak skvěle se provdala.

„Můj manžel mi koupí novou diamantovou soupravu, jakmile se ta stará trochu ušpiní,“ prohlásí.„Už to ani nedávám čistit.“

„Fantazie!“ pronese druhá žena.

„To jo,“ řekne první žena. „A každé dva měsíce máme nové auto. Ale nikdy ho nekupujeme na splátky. Manžel platí vždycky v hotovosti a stará auta dáváme zahradníkovi nebo správci a dalším lidem jako dárek.“

„Fantazie!“ pronese druhá žena.

„A náš dům,“ pokračuje první žena, „no jak bych to jenom řekla? Je to prostě...“

„Fantazie!“ dořekne za ní druhá žena.

„Přesně tak. A teď mi řekni, co děláš ty?“ zeptá se první žena.

„Chodím do školy vybraného chování,“ odpoví druhá žena.

„Škola vybraného chování? To zní úžasně! A co se tam učíte?“

„Učíme se například říkat ‚Fantazie!‘ místo ‚Kecy!‘ “

just like heaven.

Žiju si jako v pohádce a přiznám se, že si to velmi, velmi užívám. Mám spoustu času na čtení nahromaděných knih, tudíž předpokládám, že se mi můj všeobecný rozhled rozšíří do nevídaných rozměrů. Dala jsem se taky na sledování filmů, kdyby se pořádala nějaká soutěž, ve které bych mohla tyto filmové znalosti zužitkovat, byla bych na 100% nejlepší. Nemám ráda války, proto se dívám na filmy z válečného prostředí, to přece dává logiku! A potom mě ve snu pronásledují oslizlí němci v dlouhých kabátech a střílí lidi do hlavy. Na druhou stranu si člověk uvědomí, jak si nyní i přes neustálé stěžování žijeme krásně. Chybí mi moře, vážně hodně. Vloni jsem byla touhle dobou vyvalená na pláži a teď chci taky. Jsem přesvědčená o tom, že mé tělo moře vyžaduje minimálně jednou ročně a teď už strádá! Dnes jsem při každodenním projíždění zpráv na seznamu zaznamenala, že je to přesně rok od nehody hokejistů. Pamatuji si to jako včera, ležím si na pláži, prostě pohodička, sms...a je to tu, je to po pohodičce, aniž bych chtěla po tvářích se mi koulejí slzy a nejsem schopná slov. Mamka jenom vyděšeně kouká a potom truchlíme spolu. Naše rodina miluje hokej, žijeme tím a tohle bylo jako by nám umřel nejlepší kamarád, rovnou třikrát. Za dva dny letíme domů, po příchodu do letadla vyfasujeme noviny, které jsou zaplaveny smutnými zprávami o nehodě. Opravdu nepříjemná věc sedět v letadle, které se chystá na start a v ruce tisknout noviny plné zpráv o pádu letadla. Všichni sedíme jako přibití, je mi špatně a chci okamžitě domů! Taťka posílá tisíce staroslivých smsek, chudák. Dosedáme na Ruzyni a viditelně se nám všem ulevilo, když se konečně zase vítáme. A letos si sedím doma na gauči, nikdo o mě nemá strach a zprávy čtu z pohodlí domova...

Teď přichází řada na jedno velmi vtipné dopoledne, které si chci uchovat v paměti na hoodně dlouho. 

 Vracím se do dětských let, kdy jsem si nevinně hrála a pomalovávala chodníky v mém blízké okolí. Musím říct, že je to skvělé proti stresu, odreagování zaručeno!

 Mám nutkavou potřebu se houpat i ve svých skoro dvaceti letech. Víte proč to děti dělají? Protože je to naprosto super! A víte proč to dospělí nedělají? Protože to je pro děti a dospělí se přece neradují.

 Abych to dotáhla do hvězdného konce, oprášila jsem i svou koloběžku, bez které jsem jako dítě nemohla existovat. Nyní se sebe sama ptám, jak bez ní můžu existovat nyní a docházím k odpovědi, že bez koloběžky existovat nelze! Škoda, že nemám zachycené i výrazy okoločumících lidí, to byla na tom všem asi ta nejvtipnější věc, lidi nechápou a přemýšlí o tom, jestli jsem neutekla z ústavu.

 Michalka zabraná do vytváření veledíla. O téhle fotce jsem absolutně nevěděla, že vzniká...a o to je ještě lepší.

A teď všichni hurá do mého ráje! Lázeňská cukrárna. Nikdy jsem neviděla krásnější cukrárnu a to se považuji za znalce. Je to tam jako v domečku pro panenky, úplně vás to okouzlí a ty dortíčky! Koukněte na jejich stránky a pokochejte se. Jsem nejšťastnější, že něco tak úžasného je asi 10 minut od mého domu, aspoň víte, kam utíkám.

 Princeznovské lustříky, které neustále obdivuji a v hloubi duše si přeju jednou takový mít.

 Domeček pro panenky a v životní velikosti!

 Úplně se rozplývám pokaždé, když tam zavítám. Takhle si představuji pravou cukrárnu.

Toť zdokumentování mého superúžasného dne. Víc takových! Občas to chce něco pochytit od dětí, trochu potěšit své vnitřní dítě, které v každém z nás dřímá. Ráda se dívám na videa z mého dětství a pozoruji, jak jsem byla plná energie, bez starostí a ztřeštěná. Hodně věcí jsem časem ztratila a teď to chci zpět. 

litomyšl 2012.

 Pomalu se z toho stává každoroční tradice. Výlet do Litomyšle, kam bych se dokázala ihned nastěhovat. Když na to tak koukám, dlouho jsem nic nepsala, snažím se přijít na důvod mého umlčení. Stihla jsem být radostí v sedmém nebi, avšak nejsem si jistá, že to stále ještě trvá. V posledních dnech jsem spíš polomrtvá, necítím se ve své kůži a nechce se mi absolutně vůbec nic dělat. Je to zajímavé, jak se člověk dokáže proměňovat, skoro jako chameleon. Zcela nepochopitelně jsem z mé debilní nálady začala uklízet a všechno přerovnávat, připadám si trochu jako blázen, na druhou stranu můj pokoj úklid potřeboval jako sůl! Píšu si malé bezvýznamné plus. Jsem zapsaná do školy, proseděla jsem tam 3 hodiny úplně k ničemu, hurray! A mám takový pocit, že už by se mi mohlo dařit vše, co si přeju. Poslouchám písničky se smutným nádechem a překvapivě mě to velmi uklidňuje a baví, začínám si v tom libovat...ale Litomyšl miluju stále stejně, možná ještě víc!

Naše oblíbená ukrajinská restaurace U Kolji, která nezaměnitelně patří k našemu putování Litomyšlí a která  nikdy nezklame.

 Tradiční pralinky, o kterých se nám bude ještě dlouho zdát. Tam pracovat, tak nevím, jak bych za chvíli vypadala :-D

Moje pralinkové poklady, které se snažím nesníst během vteřiny. Pokud někdy poputujete do Litomyšle, určitě si nesmíte místní pralinky nechat ujít, je to tam jako v pohádce! Vřele doporučuji, něco takového mít doma, tak jinam nechodím.

the best part of our lives.

 Občas mě to pěkně chytne, nostalgie si mě vždy najde v tu pravou chvíli, kdy to potřebuju. A tak tu teď sedím a prohrabuju se miliony fotek z mého úžasného dětství a tak moc si přeju vlízt do těch fotek a být zase to malý šídlo! Žádný starosti, žádná škola, žádný chlapi, prostě pohoda, no stress. Největší starostí - co bude k obědu? Ale to mi vydrželo dodnes. Bitky na život a na smrt s bráchou, kterýho jsem skolila raz dva a on šel vždycky, ale úplně vždycky žalovat. Stále dokola odřená kolena, ale nesmazatelný úsměv na tváři, ten se zatím také stále drží, jako klíště! A tak si zcela nevinně pózuju na záchodě, hned zase vyskočím a letím raketovou rychlostí do obýváku a hned zase do pokojíčku, skočím na bráchu, vyměníme si pár ran, jeden z nás začne brečet (nechci říkat on!), druhý si vyslechne rodičovské kázání o chování k sourozenci a jedeme nanovo...

 Turista už od útlého mládí, jak je možné si všimnout. Upozorňuji, že už od narození trpím úchylkou na boty, původně "tapako", proto mám skoro na všech prvotřídních fotkách něčí vypůjčené (většinou) obrovské boty - dokonalé štěstí! Tahle úchylka, říkejme tomu radost, to zní lépe, je ukotvena někde hluboku uvnitř mě, lepší je vyhýbat se obchodům s botami, pokud zrovna nemám absťák a nepotřebuji dávku. Ale řekněte, takový dítě, to je radost! :-D

 Každoroční megaparty aneb oblečte děti do co nejpitomějších kostýmů, pusťte jim tu nejpitomější hudbu, posaďte se k ostatním rodičům a sledujte své ratolesti, jak se krásně do rytmu pohupují. Nejlépe ještě vezměte oldschoolovou kameru nebo fotoaparát a udělejte jim vzpomínku, kterou budou mít na celý život. Já princezna s bráchou Emanuelem :-D Ale musím se přiznat, že když jsem vyrostla z těchto krásných šatů, brečela jsem hodně, vážně hodně. A radši už jdu dál, nebo se rozbrečím při vzpomínce na ně i teď...

 Pozooor, jeduuuuuuu! Dejte dvouletýmu miniaturnímu skřítkovi ještě miniaturnější lyžičky, ukažte mu lidi stojící frontu na vlek a věřte, že bez srdcedrásajícího breku ho z fronty nedostanete. Byla jsem přesvědčená o tom, že samozřejmě pojedu normálně na vleku jako ostatní, zvládnu to jako nic, ale starostliví rodiče mi nechtěli udělat tu radost...řvu!

 Moje hokejové začátky. Jakmile si mě pyšní rodiče přivezli z porodnice domů, vzali mě na zimák, kde jsem dalších několik let trávila skoro každý den. Hokej se stal mým favoritem číslo 1, nedopadlo to jinak, než že jsem se zanedlouho připojila k bráchovi a dnes trochu neuvěřitelně hrála hokej. Nejšťastnější roky mého dětství v klučičí partě, za nic bych neměnila! :-D

 Lacláče jsou in, proto je máme celá rodina, od babiček po vnoučata :-D Tenhle úsměv mi drží...rosteme jako z vody, proto kupujeme oblečení samozřejmě větší, aby to chvíli taky vydrželo, že jo!

 Hvězda ve sněhulích trochu špatné velikosti, ale čím větší, tím lepší. A ty moje vlásky, božínku! Malý anděl s velkým ďáblem v těle.

Tahle fotka mě pokaždé neuvěřitelně rozesměje. Je to jako včera! Při sledování olympiády, jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas začít s tréninkem na hrazdě a každý v naší rodině moc dobře věděl, že já prostě na tu olympiádu jednou pojedu. Trénovala jsem fakt poctivě a stále věřím, že jednou ten talent budu moct někde předvést :-D 

Doufám, že jste se aspoň pobavili, rozhodla jsem se podělit o několik svých vzpomínek, protože těch není nikdy dost a já na své dětství vzpomínám velmi ráda a kdybych věděla, že nemusím znovu absolvovat školu, hned bych se vrátila do školky a házela holkám písek do vlasů :-D

P.S.: Rozhodla jsem se učinit změnu ve svém životě. Všechno je jinak, a proto i vzhled blogu potřeboval oprášit od těch pavučin a obléknout do nového kabátku. Stále jsem nebyla s něčím spokojená a nepřestávala to měnit znovu a znovu. Budu ráda, když mi sdělíte své názory a klidně i kritiky, změn není nikdy dost, tak pojďme do toho po hlavě! ;)

just like the czech flag.

 Česká holka. Poslední dobou asi moc přemýšlím, nebo naopak nepřemýšlím, já už ani nevím. Jakmile vyrazím někam do terénu a vidím různé páry, tak okamžitě začnu přemýšlet nad dnešní láskou a celkově VZTAHY. Já nevím, jsem jediná divná, komu připadají dnešní vztahy divný? Jestli jo, tak mi to prosím řekněte. Nepřestávám se divit, jací lidé se dávají dohromady. Ne, že bych se tím nějak extra trápila a zabývala, jen to na mě teď nějak přišlo. Vím, že mi do toho nic není, každý žijeme svůj život, ale mě to okolí děsí :-D Taky začínám přemýšlet, jestli vůbec do svého života někoho chci, asi se ze mě stává sobec...Já chci svého supermuže, který bude něco víc, ke kterému budu vzhlížet, bude mi něco dávat, bude mě bavit, budeme se doplňovat a nebudeme si nic závidět, je toho moc? Možná je to jen špatným místem, ve kterém se pohybuju, nebo alespoň v to doufám! Je tu až příliš primitivních lidí, jeden jako druhý. Pořád to jde dokola. Shání laciné holky, které budou moct kdykoliv odkopnout a až se jim bude chtít, tak jim zase oblbnou hlavu. Tohle prosím ne. Holky, jste slepé? Občas si připadám jako z jiné doby, vlastně pořád. Tenhle dnešní trend není nic pro mě. A když je ten kluk zase z jiného pytle, tak je to zamlklý trouba, nebo něco podobného, prostě mu chybí to, co já chci. To jsou mi problémy :-D Ale teď opravdu, jsem divná sama?

tuuristi.

 Nejprve bych se s vámi ráda podělila o mé nové vlasy. Ve skutečnosti jsou to stále ty staré, jen rapidně přistřižené (podle mě!). Na téhle fotce to sice není úplně vidět, ale jak končí fotka, hned končí i vlasy. Jsem pokaždé překvapená, když se češu z toho, jak jsou opravdu kraťoučké, ale je to velmi příjemné.

A teď turisti!

 Sobotní výletový den na Černou horu. Počasí nám přeje. A Sněžka se na nás směje.

 Lívance s borůvkama a jogurtem neumím odmítnout! Posilnit a pokračujeme.

 Ještě se pokochat krásnými hotýlky v Jánských lázních a šup na kávičku s horkou lázeňskou oplatkou.

 Je to tam jako ze žurnálu a já v pozoru :-D

 Proménadovat se by nám šlo. Já tak ráda opouštím domov, nejradši bych byla pořád někde v trapu, jen ne doma prosím. Dejte mi nějaký tip na výlet, který stojí za to ;)

Ještě kytičky a domů! Nožičky uchozené, ale já krásně odpočatá a zrelaxovaná. Když nejezdím na výlety, tak se válím aspoň na zahradě. Ale už se těším do školy, ty prázdniny jsou nějaké nekonečné. Uteče to, já vím a pak se mi do školy nebude chtít, ale já mám ráda takové to jít do neznáma, něco nového. Doufám, že mě to tam bude bavit a škola se stane mým koníčkem, haha :-D

don´t stop the party!

 Léto = party a je jedno, jestli prší. Ze všeho nejvíc bych se teď chtěla doma zavřít a někde v koutku plakat jako malá holka :-D. Ale takhle by to nešlo. Vyrážím na nikdy nekončíčí party za mými nejmilejšími, nebo alespoň nejmilejší, se kterou děláme ty největší bejkárny na světě a...a potom mi je skvěle! Jsem vlastně šťastná, i když moje hlava mě chce přesvědčit o pravém opaku. Chvílemi si připadám jako blázen, haha:-D. Potřebuju se odreagovat a blbnout jako malé dítě. Nechci žádné starosti a trápení už vůbec ne, na to se mám až moc ráda. Když mi je nejhůř, potřebuju se opravdu vybrečet, vykřičet a pak je to nádherná úleva. Pročistím se a jsem jako nová. A právě teď jsem jako čerstvě vyrobená. Mým heslem je snažit se nic si nebrat osobně a dívat se na vše pozitivně + úsměv. A když to nejde, tak jsem na sebe naštvaná! Je to neustálá škola, ale když si tak vzpomenu na věci, které mě kdy trápily, říkám si, proč jsem se tím vůbec zaobírala. Tak je to skoro se vším. Jdeme, zakopneme, vstaneme a jdeme dál. Já se mezitím ještě stihnu zasmát tomu, že jsem zakopla a upadla :-D Jsem šťastná a jestli si to někdy nebudu myslet, tak mi to prosím vymluvte! V pondělí odjíždím jako správná trampka na Mácháč, tomu říkám pravá pohoda a odpočinek. Sice má být hnusně, ale ode dneška jsem vybavená superroztomilými gumáky, takže déšť už je vážně nic. Budu se promenádovat každou kaluží jako když jsem byla malá neposlušná holka, vzpomeňte si, jak se směju až zase začne pršet a lidi chytnou tu krásně protivnou náladu. Užívejte života, ani ta moje chvilka trápení nestojí za to, proto se jdu teď smát ještě 2x tolik, abych to napravila! 

let´s remember LONDON.

 Vzpamatovávám se z návratu do starých kolejí a chce se mi brečet při pohledu na všechny ty krásné fotky. 15 dní uteklo jako voda a teď hurá plnou parou do reality! Cesta domů byla více než bolestná, vzhledem k tomu, že mě tu doma nic zajímavého nečekalo. Čekali tu na mě tak akorát vynervovaní rodiče, kteří nespí kvůli mé VŠ. Dnes jsem však prolomila ledy a konečně mi přišla vysněná obálka a uvnitř PŘIJÍMÁM! Stále ještě čekám na psaní z Prahy, ale i tak je to krásný pocit vědět, že nebudu muset někde zametat :-D takže dnes se jdu asi opít! Vlastně asi určitě. Moje budoucnost už není v takové mlze a je to krásný hřejivý pocit. Chci se s vámi ještě naposledy podělit o mé krásné zážitky z Londýna, který je ještě krásnější! Na první fotce jsme před naším domečkem připravené na SOHO a Chinatown, kde to smrdí.

 Ještě teď si představuju tu nádhernou vůni linoucí se celou ulicí na Flower Marketu. Chci muže s pugétem růži, ale to už víte.

 Něco málo přidám i bez lidí. Vím, že fotografie bez lidí nejsou moc zajímavé, ale já je tu chci. London Eye s nikdy nekončící frontou.

 NÁDHERNÝ Buddhistický chrám ve Wimbledonu s relaxační zahradou. 

 Doufám, že nevypadám jako nějaký náboženský fanatik, jen obdivuju ne tolik známé a turistické věci. Hinduistický chrám, který je uvnitř snad kouzelný!

 Již zmiňovaný Wimbledon - Mayer vs. Djokovič. Zvláštní pocit tam být a nedívat se na televizi, pořád tomu nemůžu uvěřit. Na chodníku jsme potkaly Petru Kvitovou, další neskutečný zážitek!

 Můj oblíbený Royal Albert Hall, kam chci jednou vyrazit na koncert. Přání se plní, vždy a přesně podle objednávky. 

Albert Memorial, který mě jednoduše okouzlil svou velikostí a krásou. 

 Dost památek a hurá na lidi! :-D Účes, který z neznámého důvodu učaroval všechny kolemjdoucí a spolucestující. Nejspíš si mysleli, že jsem nějaká star, jinak si to neumím vysvětlit, hahaha :-D

 Wimbledon a já jako správná turistka, která se nebojí 100 km denně!

 Italské fontány v Hyde parku po obrovském dešti. Fotky z druhého týdne jsou maličko smutnější, jelikož celý týden pršelo, někdo mi to zřejmě nepřál, přiznejte se :-D To jste ale nevěděli, že nějaký déšť mi nemůže zkazit náladu, běhala jsem mezi dešťovými kapkami jako v Rebelech, jen jsem si nesundala boty...

Závěrečná typická fotka z Londýna, o kterou jsem vás nemohla ošidit. Mé Londýnské dobrodružství skončilo, byl to neskutečný adrenalin. Zajímalo by mě, kolik jsme nachodily kilometrů, možná jsem překonala světový rekord a ani o tom nevím! :-D Věřte mi, že 15 dní v Londýně bohatě stačí na projití všech známých i neznámých míst. Jste nezávislí, můžete si dělat co chcete, můžete si jezdit kam chcete, není kam a proč spěchat. Na poznání všech krás tohoto města je to akorát. Kdybych mohla, zůstala bych tam dýl, ale někdy je holt čas říct "tak zase někdy!". Jsem přesvědčená o tom, že v neděli, den našeho odjezdu, pršelo tolik právě proto, že se s námi Londýn jen těžko loučil. Děkuji za každý slunečný i deštivý den, byl to zážitek na celý život.