laugh often.

Není nic lepšího, než si splnit svůj cíl, mít měsíc volno a poslední den před začátkem vytouženého volna onemocnět. Tomu říkám správné načasování! Ale žádná nemoc mi nemůže vzít můj úsměv naivního dítěte. Venku je zima a šedo, že by ani psa nevyhnal, tak mám alespoň důvod, proč nehnout prstem. Mozek se potřebuje zregenerovat a mé unavené tělo díky probdělým nocím také. Fajn, vlastně nemám si na co stěžovat. Zjistila jsem, že stěžování si ostatním lidem je snad nová nemoc, která zamořila každý kout. Upřímně, koho to baví poslouchat něčí negativní kecy o tom, jak je všechno špatně, lidé umírají, politika je na prostřelení si hlavy, všechno se zdražuje, blá blá blá? Patlat se v těch sračkách je zřejmě nový trend, který mi uniknul. Víte co, já jsem šťastná! Nechci poslouchat, jak jsem pozitivní a jak se pořád směju, chci to taky já říkat někomu jinému. Odhoďte pryč všechno, co vás trápí, pusťte to pryč a radujte se z maličkostí. Běžte se projít, vypněte fejsbuky a sledujte, co je okolo. Nechoďte ulicemi s nepřítomným výrazem, nežijte v hlavě, žijte opravdu. A hlavně si nemyslete, že můj život je pohádka, když vám na potkání nevyprávím své životní neúspěchy.

Při příležitosti svých nedávných narozenin americká spisovatelka, dramatička, tanečnice a zpěvačka Maya Angelou (1928) na otázku, co ji život naučil, odpověděla:

Naučila jsem se, že ať se stane cokoliv a ať se to zdá v daný okamžik sebehorší, život jde dál a druhý den bude všechno vypadat líp.

Naučila jsem se, že o člověku hodně napovědí tři věci: 1. způsob, jak se chová v deštivém počasí, 2. když se mu ztratí zavazadla a 3. když rozmotává zacuchané žárovičky na vánoční stromeček.

Naučila jsem se, že bez ohledu na to, jaký vztah jsi měl k rodičům, budou ti chybět, když zmizí z tvého života.

Naučila jsem se, že "žit" není totéž co "prožívat život".

Naučila jsem se, že ti život někdy dá i druhou šanci.

Naučila jsem se, že když jsem se pro něco rozhodla se srdcem na dlani, obvykle to bylo správné rozhodnutí.

Naučila jsem se, že když mám trápení, nemusím na to být sama.

Naučíla jsem se, že každý den můžeš natáhnout ruku a někoho se dotknout. Lidé miluji vroucí objetí, ale i pouhé poplácání po rameni.

Naučila jsem se, že se stále mám co učit.

Naučila jsem se, že lidé zapomenou, co jsi říkala, co jsi dělala, ale nikdy nezapomenou, jak se s tebou cítili.

Miluju to. Je to tak pravdivé a vždy mě to rozesměje, když se dostanu k vánočním žárovičkám. A to, že lidé mají rádi, když je někdo obejme je stejná pravda jako to, že každého potěší, když se na něho usmějete, třebaže pro to nemáte důvod. Zkuste to.

Díky!

Občas se dějí dost divné věci, jako třeba teď, když mě něco přinutilo napsat tenhle...

Jsem unavená stádem lidí, kteří jsou všude. Mám chuť vzít si jen to, co opravdu potřebuji, ne to, o čem si myslím, že to potřebuji a jet! Jet daleko, možná i blízko. Jet tam, kde se budu cítit jako já. Nechci říkat, kde se budu cítit jako doma, to by mohlo vyznít tak, že to doma nemám ráda. Doma to miluji, mám skvělou rodinu, lépe jsem si nemohla vybrat. Jen se tu poslední dobou necítím dobře. Utíkám skrz dobrodružné dokumenty do hor, lesů, od lidí, k báječným lidem...Nebaví mě o tom jenom mluvit, potřebuji v té situaci doopravdy být. O svých snech umíme mluvit všichni a myslím, že obstojně, ovšem skutek utek. Mám chuť dělat spoustu věcí, zajímavějších věcí. Jen nemám chuť to předávat lidem, kteří to neumí ocenit, nebo jsou jinde. Poslední dobou dost mlčím a žiju si uvnitř, cítím, že to tak potřebuji. Píšu si, co se mi zamane, neřeším, jestli se to bude někomu líbit, protože vím, že je to moje. Mám ráda milé lidi, kteří netrpí závistí a kteří jsou přející a ty chci mít okolo sebe. Ale prostě se nedokážu otevřít lidem, ze kterých necítím to, co mě na lidech baví. Facebook mi postavil do cesty skvělého člověka, o kterém se mi ani nesnilo. Chtěla bych poslat víc lidem to, co jemu... Taky bych chtěla, aby si lidé nekupovali k Vánocům všechny ty nesmysly, ze kterých mají ještě i radost. Na letošní Vánoce se neskutečně těším, budou výjimečné a to právě takové, jaké si je uděláme.

Přeji Vám všem jen to nejlepší a díky i těm, kteří mě nebaví a nutí mě se zamyslet a uvnitř se posunout!

autumn - changing colors!

 Měla bych si říct, jak jsem špatná, protože jsem se na delší dobu odmlčela. Ale já si to neřeknu, protože jsem vlastně dobrá, když jsem vás nezahlcovala psaním o ničem (které bude mimochodem až dnes :-D) a prostě jsem to tak necítila, že chci něco psát, prosím odpusťte. Ale dnešní večer je jako stvořený na zavzpomínání si na hezký slunečný a velmi barevný podzim, který miluju rok od roku víc a víc (spíš je to tím, že vždycky zapomenu, jaké to bylo vloni). Počasí se dnes rozhodlo nas*at všechny lidi, kteří nenávidí podzim a konečně k tomu mají důvod! Já osobně jsem byla jako malé dítě, které vidí poprvé v životě sníh a neuvěřitelně se na něj už těším. Vlastně mnohem raději přeskočím období dešťů, které je na mě moc smutné a vlítnu rovnou na saně! Nebuďte prosím naštvaní, milujte to tak, jak to přijde a smějte se ostatním, kteří nemluví o ničem jiném...Za odměnu ode mě teď dostanete vzpomínky na krásy podzimu.

 Loučím se s Častolovicemi a nejkrásnějším zámkem, ve kterém budu (doufám) jednou bydlet.

 Baví mě sledovat, jak se to tam s ročními obdobími mění a stále se nedokážu rozhodnout, kdy je to tam nejkrásnější, protože se zamiluji pokaždé, když tam jsem...

 Tady jsem se smála lidem, kteří se protrhávali hustou mlhou a já si na horách opalovala čumáček :-D

 Ještě jednou mi někdo řekne, že nesnáší podzim...tak bych mu nejradši provedla něco touhle fotkou, jen mě nenapadá co, aby se ta krása nezničila.

 Tak a tady jsem si sedla pěkně na pařez a vedle mě si to tam ustlali dva kozáci, hledali jsme se, až jsme se našli (mám spokojený výraz).

 Teď trochu z jiného soudku. Kromě toho, že se dnes na některých místech objevily první sněhové vločky, my jsme se pěkně prosmáli dopolednem, kdy probíhalo předávání PAPÍRU. Abych to uvedla na pravou míru, na papíru nelpíme a ani nechceme z papíru dělat něco víc než papír je. Spíš nás celá tahle velevážená věc pobavila, je neuvěřitelné, co jsou lidé schopni udělat kvůli takovému papíru. Každopádně fotka s papírem je vrcholem všeho, a tak jsme ji pořídili jako ostatní milovníci papírů...Sluší nám to (i bez papíru)!

A na konec, pozooor! Spokojená já s jídlem. Musím říct, že fotka s jídlem se mi líbí ze všeho nejvíc, protože tam vypadám vždy šťastně (pokud se jedná o mé jídlo). Jak je známo, Potrefená husa je vždy skvělou volbou a nemůže nikdy zklamat. Potvrzeno!

Mimo jiné jsem poslední dobou k smrti unavená a jak jsem již stihla zjistit, vypadá to na celorepublikovou nemoc, nechápu, proč ještě neslyším v rádiu nějakou reklamu na očkování proti takovému hnusu?! Trochu se jen bojím, že bych dopadla jako po očkování proti chřipce, kdy jsem měla chřipku víc, než jsem byla zdravá. Původně jsem svou únavu dávala za vinu škole, která zaútočila zákeřně na můj obměklý mozek. Později jsem byla přesvědčená o tom, že trpím únavovým syndromem. Teď jsem zjistila, že tím trpíme skoro všichni a začínám se bát, že se to šíří tak rychle jako střevní chřipka. Přichází řada na sníh, který mě rozveselí a vyžene na saně! 

just like heaven.

Žiju si jako v pohádce a přiznám se, že si to velmi, velmi užívám. Mám spoustu času na čtení nahromaděných knih, tudíž předpokládám, že se mi můj všeobecný rozhled rozšíří do nevídaných rozměrů. Dala jsem se taky na sledování filmů, kdyby se pořádala nějaká soutěž, ve které bych mohla tyto filmové znalosti zužitkovat, byla bych na 100% nejlepší. Nemám ráda války, proto se dívám na filmy z válečného prostředí, to přece dává logiku! A potom mě ve snu pronásledují oslizlí němci v dlouhých kabátech a střílí lidi do hlavy. Na druhou stranu si člověk uvědomí, jak si nyní i přes neustálé stěžování žijeme krásně. Chybí mi moře, vážně hodně. Vloni jsem byla touhle dobou vyvalená na pláži a teď chci taky. Jsem přesvědčená o tom, že mé tělo moře vyžaduje minimálně jednou ročně a teď už strádá! Dnes jsem při každodenním projíždění zpráv na seznamu zaznamenala, že je to přesně rok od nehody hokejistů. Pamatuji si to jako včera, ležím si na pláži, prostě pohodička, sms...a je to tu, je to po pohodičce, aniž bych chtěla po tvářích se mi koulejí slzy a nejsem schopná slov. Mamka jenom vyděšeně kouká a potom truchlíme spolu. Naše rodina miluje hokej, žijeme tím a tohle bylo jako by nám umřel nejlepší kamarád, rovnou třikrát. Za dva dny letíme domů, po příchodu do letadla vyfasujeme noviny, které jsou zaplaveny smutnými zprávami o nehodě. Opravdu nepříjemná věc sedět v letadle, které se chystá na start a v ruce tisknout noviny plné zpráv o pádu letadla. Všichni sedíme jako přibití, je mi špatně a chci okamžitě domů! Taťka posílá tisíce staroslivých smsek, chudák. Dosedáme na Ruzyni a viditelně se nám všem ulevilo, když se konečně zase vítáme. A letos si sedím doma na gauči, nikdo o mě nemá strach a zprávy čtu z pohodlí domova...

Teď přichází řada na jedno velmi vtipné dopoledne, které si chci uchovat v paměti na hoodně dlouho. 

 Vracím se do dětských let, kdy jsem si nevinně hrála a pomalovávala chodníky v mém blízké okolí. Musím říct, že je to skvělé proti stresu, odreagování zaručeno!

 Mám nutkavou potřebu se houpat i ve svých skoro dvaceti letech. Víte proč to děti dělají? Protože je to naprosto super! A víte proč to dospělí nedělají? Protože to je pro děti a dospělí se přece neradují.

 Abych to dotáhla do hvězdného konce, oprášila jsem i svou koloběžku, bez které jsem jako dítě nemohla existovat. Nyní se sebe sama ptám, jak bez ní můžu existovat nyní a docházím k odpovědi, že bez koloběžky existovat nelze! Škoda, že nemám zachycené i výrazy okoločumících lidí, to byla na tom všem asi ta nejvtipnější věc, lidi nechápou a přemýšlí o tom, jestli jsem neutekla z ústavu.

 Michalka zabraná do vytváření veledíla. O téhle fotce jsem absolutně nevěděla, že vzniká...a o to je ještě lepší.

A teď všichni hurá do mého ráje! Lázeňská cukrárna. Nikdy jsem neviděla krásnější cukrárnu a to se považuji za znalce. Je to tam jako v domečku pro panenky, úplně vás to okouzlí a ty dortíčky! Koukněte na jejich stránky a pokochejte se. Jsem nejšťastnější, že něco tak úžasného je asi 10 minut od mého domu, aspoň víte, kam utíkám.

 Princeznovské lustříky, které neustále obdivuji a v hloubi duše si přeju jednou takový mít.

 Domeček pro panenky a v životní velikosti!

 Úplně se rozplývám pokaždé, když tam zavítám. Takhle si představuji pravou cukrárnu.

Toť zdokumentování mého superúžasného dne. Víc takových! Občas to chce něco pochytit od dětí, trochu potěšit své vnitřní dítě, které v každém z nás dřímá. Ráda se dívám na videa z mého dětství a pozoruji, jak jsem byla plná energie, bez starostí a ztřeštěná. Hodně věcí jsem časem ztratila a teď to chci zpět. 

litomyšl 2012.

 Pomalu se z toho stává každoroční tradice. Výlet do Litomyšle, kam bych se dokázala ihned nastěhovat. Když na to tak koukám, dlouho jsem nic nepsala, snažím se přijít na důvod mého umlčení. Stihla jsem být radostí v sedmém nebi, avšak nejsem si jistá, že to stále ještě trvá. V posledních dnech jsem spíš polomrtvá, necítím se ve své kůži a nechce se mi absolutně vůbec nic dělat. Je to zajímavé, jak se člověk dokáže proměňovat, skoro jako chameleon. Zcela nepochopitelně jsem z mé debilní nálady začala uklízet a všechno přerovnávat, připadám si trochu jako blázen, na druhou stranu můj pokoj úklid potřeboval jako sůl! Píšu si malé bezvýznamné plus. Jsem zapsaná do školy, proseděla jsem tam 3 hodiny úplně k ničemu, hurray! A mám takový pocit, že už by se mi mohlo dařit vše, co si přeju. Poslouchám písničky se smutným nádechem a překvapivě mě to velmi uklidňuje a baví, začínám si v tom libovat...ale Litomyšl miluju stále stejně, možná ještě víc!

Naše oblíbená ukrajinská restaurace U Kolji, která nezaměnitelně patří k našemu putování Litomyšlí a která  nikdy nezklame.

 Tradiční pralinky, o kterých se nám bude ještě dlouho zdát. Tam pracovat, tak nevím, jak bych za chvíli vypadala :-D

Moje pralinkové poklady, které se snažím nesníst během vteřiny. Pokud někdy poputujete do Litomyšle, určitě si nesmíte místní pralinky nechat ujít, je to tam jako v pohádce! Vřele doporučuji, něco takového mít doma, tak jinam nechodím.

just like the czech flag.

 Česká holka. Poslední dobou asi moc přemýšlím, nebo naopak nepřemýšlím, já už ani nevím. Jakmile vyrazím někam do terénu a vidím různé páry, tak okamžitě začnu přemýšlet nad dnešní láskou a celkově VZTAHY. Já nevím, jsem jediná divná, komu připadají dnešní vztahy divný? Jestli jo, tak mi to prosím řekněte. Nepřestávám se divit, jací lidé se dávají dohromady. Ne, že bych se tím nějak extra trápila a zabývala, jen to na mě teď nějak přišlo. Vím, že mi do toho nic není, každý žijeme svůj život, ale mě to okolí děsí :-D Taky začínám přemýšlet, jestli vůbec do svého života někoho chci, asi se ze mě stává sobec...Já chci svého supermuže, který bude něco víc, ke kterému budu vzhlížet, bude mi něco dávat, bude mě bavit, budeme se doplňovat a nebudeme si nic závidět, je toho moc? Možná je to jen špatným místem, ve kterém se pohybuju, nebo alespoň v to doufám! Je tu až příliš primitivních lidí, jeden jako druhý. Pořád to jde dokola. Shání laciné holky, které budou moct kdykoliv odkopnout a až se jim bude chtít, tak jim zase oblbnou hlavu. Tohle prosím ne. Holky, jste slepé? Občas si připadám jako z jiné doby, vlastně pořád. Tenhle dnešní trend není nic pro mě. A když je ten kluk zase z jiného pytle, tak je to zamlklý trouba, nebo něco podobného, prostě mu chybí to, co já chci. To jsou mi problémy :-D Ale teď opravdu, jsem divná sama?

don´t stop the party!

 Léto = party a je jedno, jestli prší. Ze všeho nejvíc bych se teď chtěla doma zavřít a někde v koutku plakat jako malá holka :-D. Ale takhle by to nešlo. Vyrážím na nikdy nekončíčí party za mými nejmilejšími, nebo alespoň nejmilejší, se kterou děláme ty největší bejkárny na světě a...a potom mi je skvěle! Jsem vlastně šťastná, i když moje hlava mě chce přesvědčit o pravém opaku. Chvílemi si připadám jako blázen, haha:-D. Potřebuju se odreagovat a blbnout jako malé dítě. Nechci žádné starosti a trápení už vůbec ne, na to se mám až moc ráda. Když mi je nejhůř, potřebuju se opravdu vybrečet, vykřičet a pak je to nádherná úleva. Pročistím se a jsem jako nová. A právě teď jsem jako čerstvě vyrobená. Mým heslem je snažit se nic si nebrat osobně a dívat se na vše pozitivně + úsměv. A když to nejde, tak jsem na sebe naštvaná! Je to neustálá škola, ale když si tak vzpomenu na věci, které mě kdy trápily, říkám si, proč jsem se tím vůbec zaobírala. Tak je to skoro se vším. Jdeme, zakopneme, vstaneme a jdeme dál. Já se mezitím ještě stihnu zasmát tomu, že jsem zakopla a upadla :-D Jsem šťastná a jestli si to někdy nebudu myslet, tak mi to prosím vymluvte! V pondělí odjíždím jako správná trampka na Mácháč, tomu říkám pravá pohoda a odpočinek. Sice má být hnusně, ale ode dneška jsem vybavená superroztomilými gumáky, takže déšť už je vážně nic. Budu se promenádovat každou kaluží jako když jsem byla malá neposlušná holka, vzpomeňte si, jak se směju až zase začne pršet a lidi chytnou tu krásně protivnou náladu. Užívejte života, ani ta moje chvilka trápení nestojí za to, proto se jdu teď smát ještě 2x tolik, abych to napravila! 

London photo diary

 Směsice fotek. Další den utekl jako voda. Dnes jsme procházely různé kavárny a roztomilé obchodůdky, kde jsme zanechaly nespočet životopisů, vyplnily různé formuláře atd. a teď už jen doufám, že mi zítra ve Starbucksu řeknou, že mě berou! Miluju ten život tady, už asi nikdy nechci domů.

P.S.: Moc se nesmějte mé královské fotce :-D

poncho.

 Poncho v akci! A moje nejoblíbenější náušnice, které bohužel pořádně nevidíte. Ještě mi chybí divoký kůň a bylo by to kompletní :-D Dny utíkají jako voda a POZOR - mám maturitku! Ještě mě čekají dvoje přijímačky a celé tohle utrpení a ležení v učení bude za mnou. Nemůžu se dočkat, všeho! V pátek vyrážím tradičně na vodu, doufám, že vyjde počasí, protože já si to prostě přeju! Mějte se všichni moc krásně :-))