Píšu noční příspěvek, který možná zítra smažu a to prosím nejsem opilá. Rozhodla jsem se veřejně podělit o své velmi vtipné životní příběhy, který mi už postupem času tak vtipné nepřipadají. Ve své podstatě a možná s přibývajícím věkem se tomu opět zasměju a pochopím v tom ten "vtip". Připadám si jako největší loser a pomatenec v tom již dost pomateném světě.
Zamilovala jsem se už ve školce, poprvé. A došla jsem k puse pod stromem! Začátek dobrej. Popojedem. Zamilovala jsem se ve škole, vlastně spolužáci se zamilovali do mě a já z toho měla radost, nebo spíš vlastně nevěděla, co mám dělat. Každopádně jsem to nějak neřešila, měla jsem svoje zájmy a kamarády a zbláznění kluci ze třídy už byl jen takový příjemný bonus. Potom jsem se ale opět zamilovala já. Byla to láska jako trám, asi rok! Rozešli jsme se v dobrým a já se znovu zamilovala.
Byl to mého srdce šampion. Chodili jsme spolu týden a potom se na mě vykašlal. Tragédie byla na světě. Sebevraždu ani nic podobného jsem nespáchala, na to se mám moc ráda, i přesto, že mě opustila má obrovská láska! Uběhne rok od tragického rozchodu přes ICQ a já slavím narozeniny, 15.! No řekněte, není to krásnej věk? A já obdržím krásný narozeninový dárek, který znovu rozehřeje mé srdce. Zmíněná láska mi po roce píše přání k narozeninám a najednou je z toho rande. A z toho rande jsou najednou tři společně strávené roky. Vidíte, co dokážou patnácté narozeniny? Škoda, že už mi nebude nikdy znovu 15. Ale abych se vrátila k těm třem skvělým rokům...bylo to super, milovali jsme se, viděli jsme se téměř každý den a možná to bylo taky důvodem k rozdělení našich cest.
Znovu jsem se totiž zamilovala, tentokrát do debila a kvůli tomu jsem opustila kluka, který mě v té době ještě tolik miloval. Zlomila jsem mu srdce a taky mu pěkně ublížila, v té chvíli mi to však tolik starosti nedělalo, byla jsem totiž prosím zamilovaná, tomu rozumíte. S debilem jsem stěží vydržela tři měsíce, během kterých jsem si vyslechla nejvíc sprostých slov na svou osobu a světe div se, já si to nechala líbit. Potom to debil dotáhl to slavného konce a já s brekem běžela nocí k mé bývalé lásce pro trochu lásky, tak absurdní to bylo.
Láska navázala tam, kde skončila a jelo se dál. Ale už to nebylo ono, teď si to přiznám. Po necelém roce se naše cesty znovu rozchází, tentokrát to bolí mnohem víc. Víme, že už to dál nevede a zároveň nás to k sobě táhne, láska je vážně legrace. Chodím jako tělo bez duše, přestávám žít. Přerušujeme veškerý kontakt, protože se bojíme, že nás to k sobě zase přitáhne, chápete tu logiku jo? Vydržíme to čtyři měsíce, ani jedna zpráva. Potom je Silvestr a já o půlnoci již trochu ovíněná volám a přeji šťastný Nový rok, naprosto nevinně, prostě cítím tu potřebu.
Jak jsem již předznamenala, navázat znovu kontakt v praxi znamená pokoušet se znovu o něco, co bylo dřív, protože vás to zase přitáhne jako magnet. A tak čekáte a doufáte v lepší zítřky. Když si myslíte, že je to na dobré cestě, samozřejmě je to úplně jinak. A tak jste zklamaný jednou, říkáte si, tak co, uvidíme...a tak jste zklamaný 1 000x a po tisící první si řeknete, takhle už to asi dál nejde. A teď jako co? Zase budeme dělat, že ten druhý neexistuje, když ještě před chvílí jsme doufali, že budeme spolu? Rušíme kontakt, protože se znovu bojíme. Občas to porušíme, ale konverzace je to zcela kamarádská a hlavně opatrná!
Říkám si, tak holka, je načase si začít užívat života. Odjíždím pryč a užívám života. Je to super, osvobozující, jste pryč od svých problémů. Domů se vracím totálně mrtvá a ve stavu jako sjetá, všechno mi najednou připadá vtipný, musím se smát, když vidím ostatní holky, co předvádí. Jakmile se ale vrátím do reality a pořádně se prospím moje hlava to přestává vidět vtipně a začíná mě to užírat. Ne užívat. Říkám si co kdyby tamto tenkrát někdy...a taky, proč i já nemůžu být šťastná? V další fázi na to začínám pomalu zapomínat a myslet na něco jiného a lepšího, opět doufám v lepší zítřky. Věřím v to, že až bude ten správný čas, ten nový šampion se objeví.
Tak navazuji kontakt (pozor, opět po roce!) s jedním mým oblíbencem, pro kterého mám slabost. Je nám spolu naprosto skvěle, směju se jako nikdy, připadá mi, že se známe roky. Navrhuje další setkání, oslavujeme ještě s dalšími lidmi, kteří momentálně nejsou důležití, je tam přeci on! Říká věci, že bych ho za ně nejradši neustále líbala, vyrážíme na výlet...máme měsíc pauzu z důvodu jeho pracovního vytížení, ale stejně každý den doufám, že napíše a zase se uvidíme. Snažíme se to vynahradit aspoň psaním. Po měsíci to už ovšem nevydržím a vyrážím vpřed. Necítí to správně...a teď už si říkáte, kurva cože? Co jako necítí správně, na co čeká? Jsem mimo, už se mi nechce věřit žádným pohádkám, jsem zklamaná jako už dlouho ne. Myslela jsem, že mu můžu věřit, ví, že mám ráda upřímnost a dělá mrtvýho brouka, dokud se sama neozvu. Jsem totálně smutná, už nechci nikdy nikoho vidět. Přemítám v hlavě film, kde jsme my dva a vše co jsem řekla a udělala, hledám chybu a pořád ne a ne ji najít, a to jsem věřila, že on je jinej.
Teď mi připadá, že jsou všichni jedna velká rodina, bratři. Ta chyba asi nebude ve mně, jsem přece skvělá, jak se dozvídám, když píšu, že to beru. Jsem tak skvělá, že on to necítí správně...Je to zklámání, protože jsem opravdu věřila ve šťastný konec. Tolik jsem se těšila na další setkání a teď si tu ležím v posteli a přemýšlím nad tím, jestli se někdy dočkám toho štěstí, které si tolik přeju a myslím, že už mám i nárok, stačí na chvíli. Rozhodla jsem se, že bude možná jednodušší naučit se už opravdu být sama a v nic nedoufat. Jediné, co mi na tom v tu chvíli připadá vtipné je to, že mi ve stejnou chvíli, kdy se dovídám, že to necítí správně píšou mý bývalí šampioni, které jsem v určitou dobu chtěla, ale oni mě ne. Teď je nechci, protože chci jeho a oni chtějí mě, je to na zbláznění. Musím se zamilovat do někoho, koho nechci a potom ho budu mít, jinak to asi nefunguje.
Omlouvám se za vyblití tohoto ukrutně dlouhého lovestory, ale potřebovala jsem to někam vylít. Kdybych tu měla kanál, vyleju to do něho, ale nemám. Asi si budu muset nějaký pořídit. Rozumíte tomu někdo? Jestli má někdo nějakou zaručenou radu, jak být s někým, koho chcete, tak mi to prosím napište, jinak budu navždy radši sama.
