list of my favourite films

Konečně mám zase čas na svou oblíbenou činnost, na sledování filmů. Ale ne vždy je dostatek inspirace a doporučení na dobré filmy. Za každý nový povedený kousek, který se ke mně dostane, jsem ráda. A proto jsem se rozhodla sepsat seznam oblíbených filmů. Až o Vánocích budete ležet pod stromkem narvaní salátem a cukrovím, někteří možná znavení učením jako já, odreagování je vždy třeba, proto pár tipů, které se budou možná hodit. Já osobně jsem vždy šťastná, když někde narazím na zmínku o filmu, který jsem ještě neviděla a stojí za to. Třeba budete většinu znát, ale třeba narazíte na něco nového a nebude litovat, že jste to viděli. Jdeme na to!

21 GRAMŮ - překvapivě ne o drogách! Velmi silný a zajímavý příběh, ze začátku pro někoho možná trochu zmatek, ale za chvíli se začnete v pohodě orientovat, co kam patří a tohle prolínání mám prostě ráda, o to víc rozuzlení. Viděla jsem to už tolikrát a nikdy mě to neomrzí, všímáte si čím dál větších propracovaných detailů, lahůdka! Před hereckými výkony smekám, uvěříte každému slovu, všemu...

CRASH - lidský film o lidech, kde se odehrává několik příběhů najednou, ale zároveň se prolínají. Zajímavé, skvělé herecké obsazení i výkony. I když se před kamerou hlavní hrdinové nezastaví dlouho, vcítíte se do nich. Vše doplňuje krásná hudba, je to opravdu zážitek.

ČERNOBÍLÝ SVĚT - krásný film o tak strašných věcech, vhodný spíš pro ženy. Velmi působivý a procítěný příběh o silných ženách, které dovedou svým specifickým způsobem měnit chod dějin a dopomoci konci (nejen) rasové nerovnosti.

GRAN TORINO - můj neoblíbenější film. Ani nechci prozrazovat příběh, natož závěr. Pokud chcete vidět povedený film po všech stránkách, tohle vás nezklame! Jako bonus skvělé hlášky Eastwooda, který po Million Dollar Baby předvedl ještě lepší výkon, tleskám.

HOTEL RWANDA - silný příběh o kmenové válce ve Rwandě. Cítila jsem bezmocnost a taky rozčilení, když si představím, že tak to ve skutečnosti opravdu bylo. Uděláte si představu o dnešním světě, jací jsme "borci".

POKÁNÍ - aneb jak se váš život může během lusknutí prstu zcela změnit a vy jste bezmocní. Na tom filmu mě baví, že i v životě se často náš osud ubírá zcela jiným směrem pro nesmyslné důvody a my s tím neuděláme nic, i když chceme. Krásný kousek, pokaždé si přeju, aby se to vše vysvětlilo a byli šťastní...

SPALUJÍCÍ TOUHA - Kubrickovo mistrovské dílo. Velmi zvláštní film o tom, jakou roli hraje v životě tolerance, porozumění a náhoda. Tom Cruise a Nicol Kidman jsou skvělá dvojka. Scénář je neuvěřitelně inteligentní, promyšlený a spletitý. Po dalším shlédnutí jsem si vyjasnila některé otázky, ale nastaly další, které nemám zodpovězené, takže tento film mě asi nikdy neopustí. Stanley je můj oblíbenec, s každým jeho filmem přichází něco nového a já ho miluju! Nemůžu zapomenout na to, jak si zde hraje s hudbou, nádhera.

Pokračování příště. Většina filmů je dobře známých, ale pro případ, že by někoho minuly je nemůžu nezmínit. V zásobě jich tu mám ještě desítky, takže bude určitě nějaké příště. Užívejte volna a doufám, že najdete své favority :-)

Díky!

Občas se dějí dost divné věci, jako třeba teď, když mě něco přinutilo napsat tenhle...

Jsem unavená stádem lidí, kteří jsou všude. Mám chuť vzít si jen to, co opravdu potřebuji, ne to, o čem si myslím, že to potřebuji a jet! Jet daleko, možná i blízko. Jet tam, kde se budu cítit jako já. Nechci říkat, kde se budu cítit jako doma, to by mohlo vyznít tak, že to doma nemám ráda. Doma to miluji, mám skvělou rodinu, lépe jsem si nemohla vybrat. Jen se tu poslední dobou necítím dobře. Utíkám skrz dobrodružné dokumenty do hor, lesů, od lidí, k báječným lidem...Nebaví mě o tom jenom mluvit, potřebuji v té situaci doopravdy být. O svých snech umíme mluvit všichni a myslím, že obstojně, ovšem skutek utek. Mám chuť dělat spoustu věcí, zajímavějších věcí. Jen nemám chuť to předávat lidem, kteří to neumí ocenit, nebo jsou jinde. Poslední dobou dost mlčím a žiju si uvnitř, cítím, že to tak potřebuji. Píšu si, co se mi zamane, neřeším, jestli se to bude někomu líbit, protože vím, že je to moje. Mám ráda milé lidi, kteří netrpí závistí a kteří jsou přející a ty chci mít okolo sebe. Ale prostě se nedokážu otevřít lidem, ze kterých necítím to, co mě na lidech baví. Facebook mi postavil do cesty skvělého člověka, o kterém se mi ani nesnilo. Chtěla bych poslat víc lidem to, co jemu... Taky bych chtěla, aby si lidé nekupovali k Vánocům všechny ty nesmysly, ze kterých mají ještě i radost. Na letošní Vánoce se neskutečně těším, budou výjimečné a to právě takové, jaké si je uděláme.

Přeji Vám všem jen to nejlepší a díky i těm, kteří mě nebaví a nutí mě se zamyslet a uvnitř se posunout!

autumn - changing colors!

 Měla bych si říct, jak jsem špatná, protože jsem se na delší dobu odmlčela. Ale já si to neřeknu, protože jsem vlastně dobrá, když jsem vás nezahlcovala psaním o ničem (které bude mimochodem až dnes :-D) a prostě jsem to tak necítila, že chci něco psát, prosím odpusťte. Ale dnešní večer je jako stvořený na zavzpomínání si na hezký slunečný a velmi barevný podzim, který miluju rok od roku víc a víc (spíš je to tím, že vždycky zapomenu, jaké to bylo vloni). Počasí se dnes rozhodlo nas*at všechny lidi, kteří nenávidí podzim a konečně k tomu mají důvod! Já osobně jsem byla jako malé dítě, které vidí poprvé v životě sníh a neuvěřitelně se na něj už těším. Vlastně mnohem raději přeskočím období dešťů, které je na mě moc smutné a vlítnu rovnou na saně! Nebuďte prosím naštvaní, milujte to tak, jak to přijde a smějte se ostatním, kteří nemluví o ničem jiném...Za odměnu ode mě teď dostanete vzpomínky na krásy podzimu.

 Loučím se s Častolovicemi a nejkrásnějším zámkem, ve kterém budu (doufám) jednou bydlet.

 Baví mě sledovat, jak se to tam s ročními obdobími mění a stále se nedokážu rozhodnout, kdy je to tam nejkrásnější, protože se zamiluji pokaždé, když tam jsem...

 Tady jsem se smála lidem, kteří se protrhávali hustou mlhou a já si na horách opalovala čumáček :-D

 Ještě jednou mi někdo řekne, že nesnáší podzim...tak bych mu nejradši provedla něco touhle fotkou, jen mě nenapadá co, aby se ta krása nezničila.

 Tak a tady jsem si sedla pěkně na pařez a vedle mě si to tam ustlali dva kozáci, hledali jsme se, až jsme se našli (mám spokojený výraz).

 Teď trochu z jiného soudku. Kromě toho, že se dnes na některých místech objevily první sněhové vločky, my jsme se pěkně prosmáli dopolednem, kdy probíhalo předávání PAPÍRU. Abych to uvedla na pravou míru, na papíru nelpíme a ani nechceme z papíru dělat něco víc než papír je. Spíš nás celá tahle velevážená věc pobavila, je neuvěřitelné, co jsou lidé schopni udělat kvůli takovému papíru. Každopádně fotka s papírem je vrcholem všeho, a tak jsme ji pořídili jako ostatní milovníci papírů...Sluší nám to (i bez papíru)!

A na konec, pozooor! Spokojená já s jídlem. Musím říct, že fotka s jídlem se mi líbí ze všeho nejvíc, protože tam vypadám vždy šťastně (pokud se jedná o mé jídlo). Jak je známo, Potrefená husa je vždy skvělou volbou a nemůže nikdy zklamat. Potvrzeno!

Mimo jiné jsem poslední dobou k smrti unavená a jak jsem již stihla zjistit, vypadá to na celorepublikovou nemoc, nechápu, proč ještě neslyším v rádiu nějakou reklamu na očkování proti takovému hnusu?! Trochu se jen bojím, že bych dopadla jako po očkování proti chřipce, kdy jsem měla chřipku víc, než jsem byla zdravá. Původně jsem svou únavu dávala za vinu škole, která zaútočila zákeřně na můj obměklý mozek. Později jsem byla přesvědčená o tom, že trpím únavovým syndromem. Teď jsem zjistila, že tím trpíme skoro všichni a začínám se bát, že se to šíří tak rychle jako střevní chřipka. Přichází řada na sníh, který mě rozveselí a vyžene na saně! 

be ready for school year!

Začátek školy se blíží nebezpečně rychle a já se stále těším jako malé dítě, když jde do první třídy. Ale vidím to dost podobně, jako s mou první třídou, kdy jsem se nemohla ani dospat prvního školního dne a druhý den už mě tam mamka musela táhnout násilím, když jsem zjistila, že je konec srandy! Čím víc se to blíží, tím víc jsem nedočkavá a plná očekávání. A protože mám ráda vše hezky připravené alespoň na ten začátek, jelikož časem začnu být lempl, chytla mě maličko tvůrčí nálada a prostě jsem se rozhodla uklízet a tvořit...

 Při svém nevysvětlitelném nutkání uklízet (vlastně možná vysvětlitelném, bylo to potřeba, jen jsem si to nechtěla přiznat!) jsem narazila na spoustu zapomenutých věcí, o kterých už jsem ani nevěděla, že existují. To je jedno velké plus uklízení, objevujete poklady! Třídíte věci na vyhození, na skladování po dalších milion let (znáte to, možná se to bude jednou hodit...) a potom na věci, které budou uskladněny po menší změně, takové malé Vypadáš skvěle. Jakmile projdou proměnou, zařadí se mezi nezbytně nutné věci a vůbec nechápete, jak jste to tam mohli skladovat jen tak, taková škoda. Ale vždycky přijde ten pravý čas a na oprášení není nikdy pozdě. Možná si dáte předsevzetí, že už si nikdy doma nevytvoříte takový sklad a já vím naprosto jasně, že si sklad zase začnu pomalu vytvářet, začnu střádat věci na horší časy, vlastně taková malá skládka :-D A tak jsem si to tak hezky třídila na kupičky (hromady!) a měla bych se pochválit, protože většina skládky putovala přímo do koše a potom na skládu, to je nádhera. Nyní můžu zase v klidu dýchat a připravit se na malování pokoje, které mě baví i přesto, že je všude bordel. Na kupě Vypadáš skvěle se objevily taky tyhle skvělé desky na euro fólie, ze kterých se vyklubala roztomilá zebra. Stačí vzít něco, co vám bude na deskách držet, popustit uzdu své fantazii a veledílo je na světě, zebra bude od teď mou novou společnicí v průběhu studia.

 Zebra mě zřejmě nějak poznamenala, ale má láska ke zvířecím vzorům je oobrovská a žirafího už toho mám až příliš. Protože se taky těším do našeho krásného bytu, vymýšlím, jak si to tam zabydlet a trochu zkulturnit. Není nic lehčího než vzít krabici od bot, vyštrachat tempery ze základní školy, znovu popustit uzdu své fantazii a z obyčejné krabice se stává originál. Tak co, chytá vás tvořivá nálada a jdete do toho? Já se nemůžu zastavit....

Vždycky jsem měla úchylku na papírnictví, vážně mě baví všechny ty sešitky, tužtičky, notýsky...Letos jsem si povolila koupit pouze čtyři sešity se žirafama, jsou roztomilý! Doma totiž skladuji ve svém skladu nespočet starých sešitů, které jsou vlastně jako nové, nikdy nepoužité. Problém vězel v tom, že se mi nelíbily vzhledově a nebavilo mě se z nich učit a něco si do nich psát, když nejsou hezký, chápete. A jak jsem byla tak v tom tvoření, rozhodla jsem se je maličko vyšperkovat. Stříhala jsem z časopisů, lepila, psala, no prostě jsem se vyřádila a teď jsem spokojená. Ještě na mě kupa sešitů smutně kouká, takže možná bude nějaké pokračování a na každý předmět budu mít asi milion sešitů a nebudu vědět který! Musím být trochu normální, takže si je jedině můžu dopředu připravit...

Moje tvoření pokračuje dál, takže když bude mít někdo zájem a já budu mít chuť, třeba se o něco zajímavého podělím. Tohle jsou jednoduché věci, které ovšem potěší a to já ráda. Takže si pomalu připravujte věci ze svých skladů na podzimní deštivé dny a hurá do toho!

prázdninové putování - tip na výlet!

 Před nástupem do školy se mi ještě stihl splnit můj velký sen. Včerejší den se vyvedl na 200%. Naši mají dovolenou, počasí nám přeje, není jediný důvod, proč nevyrazit na výlet. Sedáme do auta a jedeme směr Semily. Naším cílem je Riegrova stezka, o které slýcháme jenom samé pozitivní věci a nechceme si tu krásu nechat ujít. Vím, že vždycky vychvaluju místa, kam jezdím, ale když ono to tak opravdu je. A Riegrova stezka je skutečný poklad ukrytý v údolí řeky Jizery, kde vás neustále obklopují krásné skalní masivy. Příroda nám vyrazila dech, čekali jsme od toho hodně, ale až takovou krásu ne. Připadáte si najednou v jiném světě, nechápete, jak může být taková panenská příroda kousek za městem. Nejvíc zarážející na tom je, že jsme za celou dobu potkali pouze tři lidi! Bohužel je v dnešní době asi více navštěvované obchodní centrum, než příroda. My jsme asi docela jiní, obchodní centrum mě většinou vyždíme, tady jsme dobili baterky. Cestou se nestačíte divit stále novým a zajímavým věcem, které vytvořila příroda. V některých místech jsou lávky vytesané přímo do skály a cestou je také několik vyhlídek. Rozhodli jsme se zpět k autu nevracet stejnou cestou, ale udělat okruh. Musím říct, že druhá půlka cesty byla o poznání náročnější a také delší, ale i tak to stálo za to. Pokud nevíte, kam vyrazit za pěkného počasí, mohu toto místo rozhodně doporučit, věřte, že nic takového jste ještě neviděli a nebute litovat! Teď už dost chválení, posuďte sami...

autumn.

 Podzim je tu, tak se pojďme na toto obdodí plné krásných barev připravit. Letošní podzim jsem přivítala vcelku ráda, léto jsem si užila a myslím, že letošní parno se vyvedlo na jedničku. Ale nemůžeme si pořád užívat jenom sluníčka, chce to neustálou změnu. Podzim je krásný dokud nezačnou celodenní deště a dny plné šedi. To nám prozatím nehrozí, tak proč si to neužívat? Podzim mám navíc také ráda proto, že se u nás v rodině slaví nespočet narozenin atd., což já velmi ráda a sama slavím také, tudíž nemilovat podzim nepřipadá v úvahu :-D Na svém oblíbeném blogu jsem objevila jednoduchý návod na zkrášlení vašeho obydlí a sama jsem se rozhodla to zkusit. Nejtěžší na tom všem asi bylo sehnat správné květinky, ale věřím, že si nakonec každý poradí a sežene něco podle svých představ. Udělala jsem si to maličko po svém a s výsledkem jsem spokojená, ve skutečnosti to vypadá opravdu krásně. Tak co, máte tvořivou náladu a jdete do toho? Není čeho se bát, při nejhorším se to nepovede a vy to rozzlobeně vyhodíte do popelnice...

vylít!

Píšu noční příspěvek, který možná zítra smažu a to prosím nejsem opilá. Rozhodla jsem se veřejně podělit o své velmi vtipné životní příběhy, který mi už postupem času tak vtipné nepřipadají. Ve své podstatě a možná s přibývajícím věkem se tomu opět zasměju a pochopím v tom ten "vtip". Připadám si jako největší loser a pomatenec v tom již dost pomateném světě.

Zamilovala jsem se už ve školce, poprvé. A došla jsem k puse pod stromem! Začátek dobrej. Popojedem. Zamilovala jsem se ve škole, vlastně spolužáci se zamilovali do mě a já z toho měla radost, nebo spíš vlastně nevěděla, co mám dělat. Každopádně jsem to nějak neřešila, měla jsem svoje zájmy a kamarády a zbláznění kluci ze třídy už byl jen takový příjemný bonus. Potom jsem se ale opět zamilovala já. Byla to láska jako trám, asi rok! Rozešli jsme se v dobrým a já se znovu zamilovala.

Byl to mého srdce šampion. Chodili jsme spolu týden a potom se na mě vykašlal. Tragédie byla na světě. Sebevraždu ani nic podobného jsem nespáchala, na to se mám moc ráda, i přesto, že mě opustila má obrovská láska! Uběhne rok od tragického rozchodu přes ICQ a já slavím narozeniny, 15.! No řekněte, není to krásnej věk? A já obdržím krásný narozeninový dárek, který znovu rozehřeje mé srdce. Zmíněná láska mi po roce píše přání k narozeninám a najednou je z toho rande. A z toho rande jsou najednou tři společně strávené roky. Vidíte, co dokážou patnácté narozeniny? Škoda, že už mi nebude nikdy znovu 15. Ale abych se vrátila k těm třem skvělým rokům...bylo to super, milovali jsme se, viděli jsme se téměř každý den a možná to bylo taky důvodem k rozdělení našich cest.

Znovu jsem se totiž zamilovala, tentokrát do debila a kvůli tomu jsem opustila kluka, který mě v té době ještě tolik miloval. Zlomila jsem mu srdce a taky mu pěkně ublížila, v té chvíli mi to však tolik starosti nedělalo, byla jsem totiž prosím zamilovaná, tomu rozumíte. S debilem jsem stěží vydržela tři měsíce, během kterých jsem si vyslechla nejvíc sprostých slov na svou osobu a světe div se, já si to nechala líbit. Potom to debil dotáhl to slavného konce a já s brekem běžela nocí k mé bývalé lásce pro trochu lásky, tak absurdní to bylo.

Láska navázala tam, kde skončila a jelo se dál. Ale už to nebylo ono, teď si to přiznám. Po necelém roce se naše cesty znovu rozchází, tentokrát to bolí mnohem víc. Víme, že už to dál nevede a zároveň nás to k sobě táhne, láska je vážně legrace. Chodím jako tělo bez duše, přestávám žít. Přerušujeme veškerý kontakt, protože se bojíme, že nás to k sobě zase přitáhne, chápete tu logiku jo? Vydržíme to čtyři měsíce, ani jedna zpráva. Potom je Silvestr a já o půlnoci již trochu ovíněná volám a přeji šťastný Nový rok, naprosto nevinně, prostě cítím tu potřebu.

Jak jsem již předznamenala, navázat znovu kontakt v praxi znamená pokoušet se znovu o něco, co bylo dřív, protože vás to zase přitáhne jako magnet. A tak čekáte a doufáte v lepší zítřky. Když si myslíte, že je to na dobré cestě, samozřejmě je to úplně jinak. A tak jste zklamaný jednou, říkáte si, tak co, uvidíme...a tak jste zklamaný 1 000x a po tisící první si řeknete, takhle už to asi dál nejde. A teď jako co? Zase budeme dělat, že ten druhý neexistuje, když ještě před chvílí jsme doufali, že budeme spolu? Rušíme kontakt, protože se znovu bojíme. Občas to porušíme, ale konverzace je to zcela kamarádská a hlavně opatrná!

Říkám si, tak holka, je načase si začít užívat života. Odjíždím pryč a užívám života. Je to super, osvobozující, jste pryč od svých problémů. Domů se vracím totálně mrtvá a ve stavu jako sjetá, všechno mi najednou připadá vtipný, musím se smát, když vidím ostatní holky, co předvádí. Jakmile se ale vrátím do reality a pořádně se prospím moje hlava to přestává vidět vtipně a začíná mě to užírat. Ne užívat. Říkám si co kdyby tamto tenkrát někdy...a taky, proč i já nemůžu být šťastná? V další fázi na to začínám pomalu zapomínat a myslet na něco jiného a lepšího, opět doufám v lepší zítřky. Věřím v to, že až bude ten správný čas, ten nový šampion se objeví.

Tak navazuji kontakt (pozor, opět po roce!) s jedním mým oblíbencem, pro kterého mám slabost. Je nám spolu naprosto skvěle, směju se jako nikdy, připadá mi, že se známe roky. Navrhuje další setkání, oslavujeme ještě s dalšími lidmi, kteří momentálně nejsou důležití, je tam přeci on! Říká věci, že bych ho za ně nejradši neustále líbala, vyrážíme na výlet...máme měsíc pauzu z důvodu jeho pracovního vytížení, ale stejně každý den doufám, že napíše a zase se uvidíme. Snažíme se to vynahradit aspoň psaním. Po měsíci to už ovšem nevydržím a vyrážím vpřed. Necítí to správně...a teď už si říkáte, kurva cože? Co jako necítí správně, na co čeká? Jsem mimo, už se mi nechce věřit žádným pohádkám, jsem zklamaná jako už dlouho ne. Myslela jsem, že mu můžu věřit, ví, že mám ráda upřímnost a dělá mrtvýho brouka, dokud se sama neozvu. Jsem totálně smutná, už nechci nikdy nikoho vidět. Přemítám v hlavě film, kde jsme my dva a vše co jsem řekla a udělala, hledám chybu a pořád ne a ne ji najít, a to jsem věřila, že on je jinej.

Teď mi připadá, že jsou všichni jedna velká rodina, bratři. Ta chyba asi nebude ve mně, jsem přece skvělá, jak se dozvídám, když píšu, že to beru. Jsem tak skvělá, že on to necítí správně...Je to zklámání, protože jsem opravdu věřila ve šťastný konec. Tolik jsem se těšila na další setkání a teď si tu ležím v posteli a přemýšlím nad tím, jestli se někdy dočkám toho štěstí, které si tolik přeju a myslím, že už mám i nárok, stačí na chvíli. Rozhodla jsem se, že bude možná jednodušší naučit se už opravdu být sama a v nic nedoufat. Jediné, co mi na tom v tu chvíli připadá vtipné je to, že mi ve stejnou chvíli, kdy se dovídám, že to necítí správně píšou mý bývalí šampioni, které jsem v určitou dobu chtěla, ale oni mě ne. Teď je nechci, protože chci jeho a oni chtějí mě, je to na zbláznění. Musím se zamilovat do někoho, koho nechci a potom ho budu mít, jinak to asi nefunguje.

Omlouvám se za vyblití tohoto ukrutně dlouhého lovestory, ale potřebovala jsem to někam vylít. Kdybych tu měla kanál, vyleju to do něho, ale nemám. Asi si budu muset nějaký pořídit. Rozumíte tomu někdo? Jestli má někdo nějakou zaručenou radu, jak být s někým, koho chcete, tak mi to prosím napište, jinak budu navždy radši sama.

fantazie.

Radostná zpráva je na světě - nebude ze mě v Pardubicích bezdomovec, ale útočiště mi poskytne vysněný a hlavně vytoužený byt! Těším se na ten nový život, bude to příjemná změna. Teď ještě využít každý zářijový den naplno a potom vstříc novým dobrodružstvím...

A teď má oblíbená FANTAZIE!

Dvě ženy sedí odpoledne v čajovně a ládují se zmrzlinovými poháry a koláčky. Neviděly se od střední školy a jedna se před druhou vychloubá, jak skvěle se provdala.

„Můj manžel mi koupí novou diamantovou soupravu, jakmile se ta stará trochu ušpiní,“ prohlásí.„Už to ani nedávám čistit.“

„Fantazie!“ pronese druhá žena.

„To jo,“ řekne první žena. „A každé dva měsíce máme nové auto. Ale nikdy ho nekupujeme na splátky. Manžel platí vždycky v hotovosti a stará auta dáváme zahradníkovi nebo správci a dalším lidem jako dárek.“

„Fantazie!“ pronese druhá žena.

„A náš dům,“ pokračuje první žena, „no jak bych to jenom řekla? Je to prostě...“

„Fantazie!“ dořekne za ní druhá žena.

„Přesně tak. A teď mi řekni, co děláš ty?“ zeptá se první žena.

„Chodím do školy vybraného chování,“ odpoví druhá žena.

„Škola vybraného chování? To zní úžasně! A co se tam učíte?“

„Učíme se například říkat ‚Fantazie!‘ místo ‚Kecy!‘ “

just like heaven.

Žiju si jako v pohádce a přiznám se, že si to velmi, velmi užívám. Mám spoustu času na čtení nahromaděných knih, tudíž předpokládám, že se mi můj všeobecný rozhled rozšíří do nevídaných rozměrů. Dala jsem se taky na sledování filmů, kdyby se pořádala nějaká soutěž, ve které bych mohla tyto filmové znalosti zužitkovat, byla bych na 100% nejlepší. Nemám ráda války, proto se dívám na filmy z válečného prostředí, to přece dává logiku! A potom mě ve snu pronásledují oslizlí němci v dlouhých kabátech a střílí lidi do hlavy. Na druhou stranu si člověk uvědomí, jak si nyní i přes neustálé stěžování žijeme krásně. Chybí mi moře, vážně hodně. Vloni jsem byla touhle dobou vyvalená na pláži a teď chci taky. Jsem přesvědčená o tom, že mé tělo moře vyžaduje minimálně jednou ročně a teď už strádá! Dnes jsem při každodenním projíždění zpráv na seznamu zaznamenala, že je to přesně rok od nehody hokejistů. Pamatuji si to jako včera, ležím si na pláži, prostě pohodička, sms...a je to tu, je to po pohodičce, aniž bych chtěla po tvářích se mi koulejí slzy a nejsem schopná slov. Mamka jenom vyděšeně kouká a potom truchlíme spolu. Naše rodina miluje hokej, žijeme tím a tohle bylo jako by nám umřel nejlepší kamarád, rovnou třikrát. Za dva dny letíme domů, po příchodu do letadla vyfasujeme noviny, které jsou zaplaveny smutnými zprávami o nehodě. Opravdu nepříjemná věc sedět v letadle, které se chystá na start a v ruce tisknout noviny plné zpráv o pádu letadla. Všichni sedíme jako přibití, je mi špatně a chci okamžitě domů! Taťka posílá tisíce staroslivých smsek, chudák. Dosedáme na Ruzyni a viditelně se nám všem ulevilo, když se konečně zase vítáme. A letos si sedím doma na gauči, nikdo o mě nemá strach a zprávy čtu z pohodlí domova...

Teď přichází řada na jedno velmi vtipné dopoledne, které si chci uchovat v paměti na hoodně dlouho. 

 Vracím se do dětských let, kdy jsem si nevinně hrála a pomalovávala chodníky v mém blízké okolí. Musím říct, že je to skvělé proti stresu, odreagování zaručeno!

 Mám nutkavou potřebu se houpat i ve svých skoro dvaceti letech. Víte proč to děti dělají? Protože je to naprosto super! A víte proč to dospělí nedělají? Protože to je pro děti a dospělí se přece neradují.

 Abych to dotáhla do hvězdného konce, oprášila jsem i svou koloběžku, bez které jsem jako dítě nemohla existovat. Nyní se sebe sama ptám, jak bez ní můžu existovat nyní a docházím k odpovědi, že bez koloběžky existovat nelze! Škoda, že nemám zachycené i výrazy okoločumících lidí, to byla na tom všem asi ta nejvtipnější věc, lidi nechápou a přemýšlí o tom, jestli jsem neutekla z ústavu.

 Michalka zabraná do vytváření veledíla. O téhle fotce jsem absolutně nevěděla, že vzniká...a o to je ještě lepší.

A teď všichni hurá do mého ráje! Lázeňská cukrárna. Nikdy jsem neviděla krásnější cukrárnu a to se považuji za znalce. Je to tam jako v domečku pro panenky, úplně vás to okouzlí a ty dortíčky! Koukněte na jejich stránky a pokochejte se. Jsem nejšťastnější, že něco tak úžasného je asi 10 minut od mého domu, aspoň víte, kam utíkám.

 Princeznovské lustříky, které neustále obdivuji a v hloubi duše si přeju jednou takový mít.

 Domeček pro panenky a v životní velikosti!

 Úplně se rozplývám pokaždé, když tam zavítám. Takhle si představuji pravou cukrárnu.

Toť zdokumentování mého superúžasného dne. Víc takových! Občas to chce něco pochytit od dětí, trochu potěšit své vnitřní dítě, které v každém z nás dřímá. Ráda se dívám na videa z mého dětství a pozoruji, jak jsem byla plná energie, bez starostí a ztřeštěná. Hodně věcí jsem časem ztratila a teď to chci zpět. 

litomyšl 2012.

 Pomalu se z toho stává každoroční tradice. Výlet do Litomyšle, kam bych se dokázala ihned nastěhovat. Když na to tak koukám, dlouho jsem nic nepsala, snažím se přijít na důvod mého umlčení. Stihla jsem být radostí v sedmém nebi, avšak nejsem si jistá, že to stále ještě trvá. V posledních dnech jsem spíš polomrtvá, necítím se ve své kůži a nechce se mi absolutně vůbec nic dělat. Je to zajímavé, jak se člověk dokáže proměňovat, skoro jako chameleon. Zcela nepochopitelně jsem z mé debilní nálady začala uklízet a všechno přerovnávat, připadám si trochu jako blázen, na druhou stranu můj pokoj úklid potřeboval jako sůl! Píšu si malé bezvýznamné plus. Jsem zapsaná do školy, proseděla jsem tam 3 hodiny úplně k ničemu, hurray! A mám takový pocit, že už by se mi mohlo dařit vše, co si přeju. Poslouchám písničky se smutným nádechem a překvapivě mě to velmi uklidňuje a baví, začínám si v tom libovat...ale Litomyšl miluju stále stejně, možná ještě víc!

Naše oblíbená ukrajinská restaurace U Kolji, která nezaměnitelně patří k našemu putování Litomyšlí a která  nikdy nezklame.

 Tradiční pralinky, o kterých se nám bude ještě dlouho zdát. Tam pracovat, tak nevím, jak bych za chvíli vypadala :-D

Moje pralinkové poklady, které se snažím nesníst během vteřiny. Pokud někdy poputujete do Litomyšle, určitě si nesmíte místní pralinky nechat ujít, je to tam jako v pohádce! Vřele doporučuji, něco takového mít doma, tak jinam nechodím.

the best part of our lives.

 Občas mě to pěkně chytne, nostalgie si mě vždy najde v tu pravou chvíli, kdy to potřebuju. A tak tu teď sedím a prohrabuju se miliony fotek z mého úžasného dětství a tak moc si přeju vlízt do těch fotek a být zase to malý šídlo! Žádný starosti, žádná škola, žádný chlapi, prostě pohoda, no stress. Největší starostí - co bude k obědu? Ale to mi vydrželo dodnes. Bitky na život a na smrt s bráchou, kterýho jsem skolila raz dva a on šel vždycky, ale úplně vždycky žalovat. Stále dokola odřená kolena, ale nesmazatelný úsměv na tváři, ten se zatím také stále drží, jako klíště! A tak si zcela nevinně pózuju na záchodě, hned zase vyskočím a letím raketovou rychlostí do obýváku a hned zase do pokojíčku, skočím na bráchu, vyměníme si pár ran, jeden z nás začne brečet (nechci říkat on!), druhý si vyslechne rodičovské kázání o chování k sourozenci a jedeme nanovo...

 Turista už od útlého mládí, jak je možné si všimnout. Upozorňuji, že už od narození trpím úchylkou na boty, původně "tapako", proto mám skoro na všech prvotřídních fotkách něčí vypůjčené (většinou) obrovské boty - dokonalé štěstí! Tahle úchylka, říkejme tomu radost, to zní lépe, je ukotvena někde hluboku uvnitř mě, lepší je vyhýbat se obchodům s botami, pokud zrovna nemám absťák a nepotřebuji dávku. Ale řekněte, takový dítě, to je radost! :-D

 Každoroční megaparty aneb oblečte děti do co nejpitomějších kostýmů, pusťte jim tu nejpitomější hudbu, posaďte se k ostatním rodičům a sledujte své ratolesti, jak se krásně do rytmu pohupují. Nejlépe ještě vezměte oldschoolovou kameru nebo fotoaparát a udělejte jim vzpomínku, kterou budou mít na celý život. Já princezna s bráchou Emanuelem :-D Ale musím se přiznat, že když jsem vyrostla z těchto krásných šatů, brečela jsem hodně, vážně hodně. A radši už jdu dál, nebo se rozbrečím při vzpomínce na ně i teď...

 Pozooor, jeduuuuuuu! Dejte dvouletýmu miniaturnímu skřítkovi ještě miniaturnější lyžičky, ukažte mu lidi stojící frontu na vlek a věřte, že bez srdcedrásajícího breku ho z fronty nedostanete. Byla jsem přesvědčená o tom, že samozřejmě pojedu normálně na vleku jako ostatní, zvládnu to jako nic, ale starostliví rodiče mi nechtěli udělat tu radost...řvu!

 Moje hokejové začátky. Jakmile si mě pyšní rodiče přivezli z porodnice domů, vzali mě na zimák, kde jsem dalších několik let trávila skoro každý den. Hokej se stal mým favoritem číslo 1, nedopadlo to jinak, než že jsem se zanedlouho připojila k bráchovi a dnes trochu neuvěřitelně hrála hokej. Nejšťastnější roky mého dětství v klučičí partě, za nic bych neměnila! :-D

 Lacláče jsou in, proto je máme celá rodina, od babiček po vnoučata :-D Tenhle úsměv mi drží...rosteme jako z vody, proto kupujeme oblečení samozřejmě větší, aby to chvíli taky vydrželo, že jo!

 Hvězda ve sněhulích trochu špatné velikosti, ale čím větší, tím lepší. A ty moje vlásky, božínku! Malý anděl s velkým ďáblem v těle.

Tahle fotka mě pokaždé neuvěřitelně rozesměje. Je to jako včera! Při sledování olympiády, jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas začít s tréninkem na hrazdě a každý v naší rodině moc dobře věděl, že já prostě na tu olympiádu jednou pojedu. Trénovala jsem fakt poctivě a stále věřím, že jednou ten talent budu moct někde předvést :-D 

Doufám, že jste se aspoň pobavili, rozhodla jsem se podělit o několik svých vzpomínek, protože těch není nikdy dost a já na své dětství vzpomínám velmi ráda a kdybych věděla, že nemusím znovu absolvovat školu, hned bych se vrátila do školky a házela holkám písek do vlasů :-D

P.S.: Rozhodla jsem se učinit změnu ve svém životě. Všechno je jinak, a proto i vzhled blogu potřeboval oprášit od těch pavučin a obléknout do nového kabátku. Stále jsem nebyla s něčím spokojená a nepřestávala to měnit znovu a znovu. Budu ráda, když mi sdělíte své názory a klidně i kritiky, změn není nikdy dost, tak pojďme do toho po hlavě! ;)