pondělí 27. srpna 2012

litomyšl 2012.

 Pomalu se z toho stává každoroční tradice. Výlet do Litomyšle, kam bych se dokázala ihned nastěhovat. Když na to tak koukám, dlouho jsem nic nepsala, snažím se přijít na důvod mého umlčení. Stihla jsem být radostí v sedmém nebi, avšak nejsem si jistá, že to stále ještě trvá. V posledních dnech jsem spíš polomrtvá, necítím se ve své kůži a nechce se mi absolutně vůbec nic dělat. Je to zajímavé, jak se člověk dokáže proměňovat, skoro jako chameleon. Zcela nepochopitelně jsem z mé debilní nálady začala uklízet a všechno přerovnávat, připadám si trochu jako blázen, na druhou stranu můj pokoj úklid potřeboval jako sůl! Píšu si malé bezvýznamné plus. Jsem zapsaná do školy, proseděla jsem tam 3 hodiny úplně k ničemu, hurray! A mám takový pocit, že už by se mi mohlo dařit vše, co si přeju. Poslouchám písničky se smutným nádechem a překvapivě mě to velmi uklidňuje a baví, začínám si v tom libovat...ale Litomyšl miluju stále stejně, možná ještě víc!



Naše oblíbená ukrajinská restaurace U Kolji, která nezaměnitelně patří k našemu putování Litomyšlí a která  nikdy nezklame.
 Tradiční pralinky, o kterých se nám bude ještě dlouho zdát. Tam pracovat, tak nevím, jak bych za chvíli vypadala :-D
Moje pralinkové poklady, které se snažím nesníst během vteřiny. Pokud někdy poputujete do Litomyšle, určitě si nesmíte místní pralinky nechat ujít, je to tam jako v pohádce! Vřele doporučuji, něco takového mít doma, tak jinam nechodím.

čtvrtek 9. srpna 2012

the best part of our lives.

 Občas mě to pěkně chytne, nostalgie si mě vždy najde v tu pravou chvíli, kdy to potřebuju. A tak tu teď sedím a prohrabuju se miliony fotek z mého úžasného dětství a tak moc si přeju vlízt do těch fotek a být zase to malý šídlo! Žádný starosti, žádná škola, žádný chlapi, prostě pohoda, no stress. Největší starostí - co bude k obědu? Ale to mi vydrželo dodnes. Bitky na život a na smrt s bráchou, kterýho jsem skolila raz dva a on šel vždycky, ale úplně vždycky žalovat. Stále dokola odřená kolena, ale nesmazatelný úsměv na tváři, ten se zatím také stále drží, jako klíště! A tak si zcela nevinně pózuju na záchodě, hned zase vyskočím a letím raketovou rychlostí do obýváku a hned zase do pokojíčku, skočím na bráchu, vyměníme si pár ran, jeden z nás začne brečet (nechci říkat on!), druhý si vyslechne rodičovské kázání o chování k sourozenci a jedeme nanovo...
 Turista už od útlého mládí, jak je možné si všimnout. Upozorňuji, že už od narození trpím úchylkou na boty, původně "tapako", proto mám skoro na všech prvotřídních fotkách něčí vypůjčené (většinou) obrovské boty - dokonalé štěstí! Tahle úchylka, říkejme tomu radost, to zní lépe, je ukotvena někde hluboku uvnitř mě, lepší je vyhýbat se obchodům s botami, pokud zrovna nemám absťák a nepotřebuji dávku. Ale řekněte, takový dítě, to je radost! :-D
 Každoroční megaparty aneb oblečte děti do co nejpitomějších kostýmů, pusťte jim tu nejpitomější hudbu, posaďte se k ostatním rodičům a sledujte své ratolesti, jak se krásně do rytmu pohupují. Nejlépe ještě vezměte oldschoolovou kameru nebo fotoaparát a udělejte jim vzpomínku, kterou budou mít na celý život. Já princezna s bráchou Emanuelem :-D Ale musím se přiznat, že když jsem vyrostla z těchto krásných šatů, brečela jsem hodně, vážně hodně. A radši už jdu dál, nebo se rozbrečím při vzpomínce na ně i teď...
 Pozooor, jeduuuuuuu! Dejte dvouletýmu miniaturnímu skřítkovi ještě miniaturnější lyžičky, ukažte mu lidi stojící frontu na vlek a věřte, že bez srdcedrásajícího breku ho z fronty nedostanete. Byla jsem přesvědčená o tom, že samozřejmě pojedu normálně na vleku jako ostatní, zvládnu to jako nic, ale starostliví rodiče mi nechtěli udělat tu radost...řvu!
 Moje hokejové začátky. Jakmile si mě pyšní rodiče přivezli z porodnice domů, vzali mě na zimák, kde jsem dalších několik let trávila skoro každý den. Hokej se stal mým favoritem číslo 1, nedopadlo to jinak, než že jsem se zanedlouho připojila k bráchovi a dnes trochu neuvěřitelně hrála hokej. Nejšťastnější roky mého dětství v klučičí partě, za nic bych neměnila! :-D
 Lacláče jsou in, proto je máme celá rodina, od babiček po vnoučata :-D Tenhle úsměv mi drží...rosteme jako z vody, proto kupujeme oblečení samozřejmě větší, aby to chvíli taky vydrželo, že jo!
 Hvězda ve sněhulích trochu špatné velikosti, ale čím větší, tím lepší. A ty moje vlásky, božínku! Malý anděl s velkým ďáblem v těle.
Tahle fotka mě pokaždé neuvěřitelně rozesměje. Je to jako včera! Při sledování olympiády, jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas začít s tréninkem na hrazdě a každý v naší rodině moc dobře věděl, že já prostě na tu olympiádu jednou pojedu. Trénovala jsem fakt poctivě a stále věřím, že jednou ten talent budu moct někde předvést :-D 

Doufám, že jste se aspoň pobavili, rozhodla jsem se podělit o několik svých vzpomínek, protože těch není nikdy dost a já na své dětství vzpomínám velmi ráda a kdybych věděla, že nemusím znovu absolvovat školu, hned bych se vrátila do školky a házela holkám písek do vlasů :-D

P.S.: Rozhodla jsem se učinit změnu ve svém životě. Všechno je jinak, a proto i vzhled blogu potřeboval oprášit od těch pavučin a obléknout do nového kabátku. Stále jsem nebyla s něčím spokojená a nepřestávala to měnit znovu a znovu. Budu ráda, když mi sdělíte své názory a klidně i kritiky, změn není nikdy dost, tak pojďme do toho po hlavě! ;)

pondělí 6. srpna 2012

just like the czech flag.

 Česká holka. Poslední dobou asi moc přemýšlím, nebo naopak nepřemýšlím, já už ani nevím. Jakmile vyrazím někam do terénu a vidím různé páry, tak okamžitě začnu přemýšlet nad dnešní láskou a celkově VZTAHY. Já nevím, jsem jediná divná, komu připadají dnešní vztahy divný? Jestli jo, tak mi to prosím řekněte. Nepřestávám se divit, jací lidé se dávají dohromady. Ne, že bych se tím nějak extra trápila a zabývala, jen to na mě teď nějak přišlo. Vím, že mi do toho nic není, každý žijeme svůj život, ale mě to okolí děsí :-D Taky začínám přemýšlet, jestli vůbec do svého života někoho chci, asi se ze mě stává sobec...Já chci svého supermuže, který bude něco víc, ke kterému budu vzhlížet, bude mi něco dávat, bude mě bavit, budeme se doplňovat a nebudeme si nic závidět, je toho moc? Možná je to jen špatným místem, ve kterém se pohybuju, nebo alespoň v to doufám! Je tu až příliš primitivních lidí, jeden jako druhý. Pořád to jde dokola. Shání laciné holky, které budou moct kdykoliv odkopnout a až se jim bude chtít, tak jim zase oblbnou hlavu. Tohle prosím ne. Holky, jste slepé? Občas si připadám jako z jiné doby, vlastně pořád. Tenhle dnešní trend není nic pro mě. A když je ten kluk zase z jiného pytle, tak je to zamlklý trouba, nebo něco podobného, prostě mu chybí to, co já chci. To jsou mi problémy :-D Ale teď opravdu, jsem divná sama?


neděle 5. srpna 2012

tuuristi.

 Nejprve bych se s vámi ráda podělila o mé nové vlasy. Ve skutečnosti jsou to stále ty staré, jen rapidně přistřižené (podle mě!). Na téhle fotce to sice není úplně vidět, ale jak končí fotka, hned končí i vlasy. Jsem pokaždé překvapená, když se češu z toho, jak jsou opravdu kraťoučké, ale je to velmi příjemné.

A teď turisti!
 Sobotní výletový den na Černou horu. Počasí nám přeje. A Sněžka se na nás směje.
 Lívance s borůvkama a jogurtem neumím odmítnout! Posilnit a pokračujeme.
 Ještě se pokochat krásnými hotýlky v Jánských lázních a šup na kávičku s horkou lázeňskou oplatkou.
 Je to tam jako ze žurnálu a já v pozoru :-D
 Proménadovat se by nám šlo. Já tak ráda opouštím domov, nejradši bych byla pořád někde v trapu, jen ne doma prosím. Dejte mi nějaký tip na výlet, který stojí za to ;)
Ještě kytičky a domů! Nožičky uchozené, ale já krásně odpočatá a zrelaxovaná. Když nejezdím na výlety, tak se válím aspoň na zahradě. Ale už se těším do školy, ty prázdniny jsou nějaké nekonečné. Uteče to, já vím a pak se mi do školy nebude chtít, ale já mám ráda takové to jít do neznáma, něco nového. Doufám, že mě to tam bude bavit a škola se stane mým koníčkem, haha :-D