finišujeme

To nám to zase krásně letí. Jsem v jednom kole, takže jsem ani neregistrovala, že na to tady pěkně kašlu... užívám léta co to jde, a že to jde letos pěkně ztěžka!

Stalo se toho tolik, navštívila jsem tolik báječných míst a poznala tolik skvělých lidí, že se mi tomu nechce ani věřit, kéž by to mohlo trvat do nekonečna.

Pár nových fotek nikdy neuškodí, už jsem se nemohla dívat na tu vybledlou profilovku, která na mě koukala víc jak rok!

Vypadám prej jako indiánka, no a co. Akorát ty modrý oči nejsou moc indiánský :D

Sama tomu ještě nemůžu uvěřit, ale šla jsem na Sněžku. Asi před deseti lety jsem řekla, že už tam nikdy nejdu a náležitě si snažila vložit do paměti, jak to tam vypadá, s přesvědčením, že je to naposledy, co tu krásu vidím. A ejhle, Michalka vyrostla a šla na Sněžku téměř bez kecání! Byla jsem mile překvapená, protože cesta nahoru nebyla tak děsivá, jak jsem si myslela (možná vymyslela v hlavě). Prostě jsem šla, bylo krásně, nebe bez jediného mráčku, nestačila jsem tu krásu na věky zvěčňovat pomocí fotoaparátu a najednou jsem byla nahoře. Cesta dolů už nebyla taková slast, proto jsme se samozřejmě museli posilnit na Luční boudě a dále se vydatně napapkali v naší oblíbené krknošské hospůdce. Výlet jako víno.

Teď přijdou pro někoho extra nudné fotky, ale někomu se to třeba bude líbit. Žádný outfit fotky tady  neočekávejte, budeme nasávat energii, které jsou ty fotky plné. 

 Tady si ještě říkám, že tam asi nedojdu, bolej mě nožičky! :D

 Naprosto fascinována tou úžasnou přírodou postupně zapomínám na to, že mě nějaký nohy bolej.

 Já si nemůžu pomoct, líbí se mi to! (vidíte tu úzkou říčku?)

 Nejhorší úsek z celýho výstupu, nesnáším pomalu se pohybující lidi.

 A teď už jen zasloužená kochačka na tu naši zemičku.

 To nebe je krásně kýčovitý!

 Dobitá energií, cítím se jako královna.

 Tvary, které tam vytváří kleče jsou těžko napodobitelné. Baví mě ta hra přírody, při které nás nechává stát s otevřenou pusou.

 Pomalu se vzdalujeme, v duchu si říkám, jak jsem to mohla ujít.

Rašeliniště. Připadám si jako v pohádce, z dálky hrají krásnými modrými odstíny, příroda mě opět uchvátila.

Omlouvám se za takový nudný (pro někoho možná ne) příspěvek, já se o tu krásu musela podělit. Miluju přírodu, bohužel díky dnešnímu stylu městského uspěchaného života nemám tolik času se neustále někam vydávat, i když bych chtěla. Jakmile to jde, mizím za brany města někam za úplným klidem a nechávám se tím naprosto pohltit, je to báječný dobíječ baterek, zapomenete na ten "skutečný" život...neznám nic lepšího.