Občas mě to pěkně chytne, nostalgie si mě vždy najde v tu pravou chvíli, kdy to potřebuju. A tak tu teď sedím a prohrabuju se miliony fotek z mého úžasného dětství a tak moc si přeju vlízt do těch fotek a být zase to malý šídlo! Žádný starosti, žádná škola, žádný chlapi, prostě pohoda, no stress. Největší starostí - co bude k obědu? Ale to mi vydrželo dodnes. Bitky na život a na smrt s bráchou, kterýho jsem skolila raz dva a on šel vždycky, ale úplně vždycky žalovat. Stále dokola odřená kolena, ale nesmazatelný úsměv na tváři, ten se zatím také stále drží, jako klíště! A tak si zcela nevinně pózuju na záchodě, hned zase vyskočím a letím raketovou rychlostí do obýváku a hned zase do pokojíčku, skočím na bráchu, vyměníme si pár ran, jeden z nás začne brečet (nechci říkat on!), druhý si vyslechne rodičovské kázání o chování k sourozenci a jedeme nanovo...
Turista už od útlého mládí, jak je možné si všimnout. Upozorňuji, že už od narození trpím úchylkou na boty, původně "tapako", proto mám skoro na všech prvotřídních fotkách něčí vypůjčené (většinou) obrovské boty - dokonalé štěstí! Tahle úchylka, říkejme tomu radost, to zní lépe, je ukotvena někde hluboku uvnitř mě, lepší je vyhýbat se obchodům s botami, pokud zrovna nemám absťák a nepotřebuji dávku. Ale řekněte, takový dítě, to je radost! :-D
Každoroční megaparty aneb oblečte děti do co nejpitomějších kostýmů, pusťte jim tu nejpitomější hudbu, posaďte se k ostatním rodičům a sledujte své ratolesti, jak se krásně do rytmu pohupují. Nejlépe ještě vezměte oldschoolovou kameru nebo fotoaparát a udělejte jim vzpomínku, kterou budou mít na celý život. Já princezna s bráchou Emanuelem :-D Ale musím se přiznat, že když jsem vyrostla z těchto krásných šatů, brečela jsem hodně, vážně hodně. A radši už jdu dál, nebo se rozbrečím při vzpomínce na ně i teď...
Pozooor, jeduuuuuuu! Dejte dvouletýmu miniaturnímu skřítkovi ještě miniaturnější lyžičky, ukažte mu lidi stojící frontu na vlek a věřte, že bez srdcedrásajícího breku ho z fronty nedostanete. Byla jsem přesvědčená o tom, že samozřejmě pojedu normálně na vleku jako ostatní, zvládnu to jako nic, ale starostliví rodiče mi nechtěli udělat tu radost...řvu!
Moje hokejové začátky. Jakmile si mě pyšní rodiče přivezli z porodnice domů, vzali mě na zimák, kde jsem dalších několik let trávila skoro každý den. Hokej se stal mým favoritem číslo 1, nedopadlo to jinak, než že jsem se zanedlouho připojila k bráchovi a dnes trochu neuvěřitelně hrála hokej. Nejšťastnější roky mého dětství v klučičí partě, za nic bych neměnila! :-D
Lacláče jsou in, proto je máme celá rodina, od babiček po vnoučata :-D Tenhle úsměv mi drží...rosteme jako z vody, proto kupujeme oblečení samozřejmě větší, aby to chvíli taky vydrželo, že jo!
Hvězda ve sněhulích trochu špatné velikosti, ale čím větší, tím lepší. A ty moje vlásky, božínku! Malý anděl s velkým ďáblem v těle.
Tahle fotka mě pokaždé neuvěřitelně rozesměje. Je to jako včera! Při sledování olympiády, jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas začít s tréninkem na hrazdě a každý v naší rodině moc dobře věděl, že já prostě na tu olympiádu jednou pojedu. Trénovala jsem fakt poctivě a stále věřím, že jednou ten talent budu moct někde předvést :-D
Doufám, že jste se aspoň pobavili, rozhodla jsem se podělit o několik svých vzpomínek, protože těch není nikdy dost a já na své dětství vzpomínám velmi ráda a kdybych věděla, že nemusím znovu absolvovat školu, hned bych se vrátila do školky a házela holkám písek do vlasů :-D
P.S.: Rozhodla jsem se učinit změnu ve svém životě. Všechno je jinak, a proto i vzhled blogu potřeboval oprášit od těch pavučin a obléknout do nového kabátku. Stále jsem nebyla s něčím spokojená a nepřestávala to měnit znovu a znovu. Budu ráda, když mi sdělíte své názory a klidně i kritiky, změn není nikdy dost, tak pojďme do toho po hlavě! ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat