I love ordinary girls.

 Miluji kouzlo obyčejných holek, které jsou pro mě něčím zajímavé. Neobdivuji holky, které si na sebe umí naplácat tunu make-upu, vlastně se mi přímo hnusí. Ztrácí sebe, já bych radši viděla nějaký jejich nedostatek než hnědou nepřirozenou masku. A když už, tak prosím decentně a tak, aby to pouze podtrhlo tu jedinečnou krásu. Jaký je váš názor? Obdivujete nenalíčené krásky nebo zastáváte "vše zaplácám make-upem"?

 Vadí mi předsudky. Vadí mi lidé, kteří už předem někoho odepíšou. A další věc, která mi vadí, jsou nemoci. Popravdě, doktoři jsou má noční můra. Nebojím se ničeho víc než nemocnic a chodících plášťů. A stále přede mnou stojí nějaké výzvy. Raduji se z maličkostí, jsem vděčná za vše, úplně vše, co mám. 99% svého života se upřímně směju a jsem šťastná (občas někomu připadám jako blázen!). Jsem občas až zcela naivně pozitivní. Zjistila jsem, že se lidé neumí pořádně radovat, stále si na něco stěžují a něco se jim nelíbí. Trápí mě zcela stejné věci jako vás, jen jsem se už nějak naučila to neřešit a nemít z toho depku. Jedna věc mě však stále občas pronásleduje a ne a ne se jí zbavit - mám tendenci se stresovat kvůli kravinám. Přemýšlím nad nesmysly a má mysl si v tom libuje, přímo ji baví mě v tom topit. Mám na ni však účinnou zbraň.

"Když cítíš strach, použij meč. Vytas ho a rozsekej mysl

na kousky. Přesekej všechny lítosti a strachy, vše ostatní žijící v minulosti a budoucnosti."

(z mého oblíbeného filmu Pokojný bojovník, který mě zcela pohltil a asi týden po jeho shlédnutí jsem si připadala, jako bych žila ve zcela jiném světě)

Abych byla upřímná, je mi momentálně vážně nedobře. Nemám ráda, když o tom ví moje okolí, jsem v tomhle taková tajnůstkářka. Nechci, aby si o mě ostatní dělali starosti a neustále se mě ptali, jak mi je a jeslti už je to lepší...nesnáším to. Mnohem víc však nesnáším lítání po doktorech. Jednou jsem řekla, že dokud nebudu umírat, tak už mě tam nikdo nedostane, takže teď asi vážně umírám? Střídám smích se slzami a víte co? Jsem šťastná!